Psaní u mě funguje v momentě, kdy psát nemusím

18. 7. 2017 v 11.32

Dříve než jsem zaznamenala, že tato charismatická žena je uznávanou českou herečkou, měla jsem možnost ji poznat mezi řádky. Málokdo ví, že Vlastina Svátková vydala dvě knihy, které zachycují pohled na svět citlivé, vnímavé a inteligentní ženy, jež zažila vzestup i pád. Svými knihami dává odpověď na to, kde a jak hledat naději a východisko ve složitých situacích, ale i velkou míru pohlazení a nadhledu, protože vše se dá překonat – a tím hlavním průvodcem její tvorby je právě láska.

Vlastino, jak jste se dostala k psaní knih? Byla to vždy nějaká životní situace, nahromadění zkušeností, které jste potřebovala přenést a ventilovat ven? Proč právě psaním?

Každá duše inklinuje k něčemu, u čeho se cítí „doma“, raduje se a je jí to přirozené. Moje duše nejraději píše – mnohem raději, než mluví. Proto skoro netelefonuju, ale zato jsem expert na psaní emailů, dopisů a vzkazů. Psala jsem už od dětství, přivedla mě k tomu má dnes už devadesátiletá babička. Psala jsem poezii, od puberty pravidelně deník. Psala jsem fejetony, pak blogy. Nápad vydat z blogů knížku přišel od mých přátel. Jedna kamarádka mi řekla: „Proč to nenapíšeš do knížky? Když přijdu večer unavená z práce, nechce se mi číst nic, nad čím musím přemýšlet.“ Je pravda, že nad mými knížkami se nemusí přemýšlet (smích).

Jaké to je být vzorem, ženskou ikonou, ale někdy i útěchou pro ženy se stejným životním osudem?

Zodpovědné. Intenzivně jsem si to uvědomila až po odvysílání mé 13. komnaty, kdy mi přišlo tolik nádherných vzkazů a poděkování. Tolik žen psalo, že prožívají to samé, že mají stejný osud. Dokonce tolik mužů, že mají takovou ženu doma. Pocítila jsem, že to mělo smysl, i když jsem několik let tuto nabídku odmítala. Nebyla jsem připravena. Ještě nebyl ten správný čas. Až teď jsem schopna naslouchat, pomáhat, ale zároveň říct ne, už nemůžu – a vrátit se zpátky do své ulity, kde můžu odpočívat. Nemyslím si, že jsem vzorem, to spíše možná inspirací. Mým cílem je ukázat, že je v pořádku trápit se, že je v pořádku být na dně, že je v pořádku odejít, když už nemůžeme, že je v pořádku být nedokonalá a krásná, taková, jaká jsem. Už jsem unavená z toho tlaku v médiích a na sociálních sítích, jak máme vypadat, jak se máme sedrat z kůže kvůli pekáči buchet a jakou velikost oblečení máme nosit, aby nás tato společnost považovala za „cool“, trendy a „in“.

Témata, kterým jste se věnovala, byla rozvod, anorexie, žena samoživitelka… Já osobně jsem v knize Sama sebou nalezla velkou sílu a dodnes ji pro sebe považuji za zlomovou. Jen proto, že jste se nebála mluvit nahlas. Berete to jako poslání?

Dlouho, velmi dlouho jsem hledala smysl toho, co tady žiju. Čím můžu přispět. Doufala jsem, že alespoň něčím. Ve dvaceti jsem ale ten smysl hledala v jiných hodnotách. Třeba, když vyhraju nějakou velkou filmovou cenu, lidé si mě budou vážit a já pak konečně budu mít uznání a můžu pomáhat. To byla špatná cesta. Protože to se nikdy nemusí stát a já budu pořád na něco čekat. A tak jsem přestala chtít něco konkrétního, přestala jsem si určovat, co musím dostat, abych pak byla spokojená a šťastná, a nechala vše plynout svým tempem, bez očekávání. I když, abych byla upřímná, ne vždy se mi to daří a můžu vztekem prasknout, že nemám hned to, co chci! Každopádně si začínám postupně myslet, že posláním může být „nedělat nic“. Jenom být v tom nejlepším, co v nás je. Neubližovat, nezávidět, odpouštět, milovat…

Knihy jste vydala zatím dvě Modrý slon a Sama sebou, můžeme se těšit na třetí?

Zrovna před týdnem jsem dostala nabídku na vydání knížky. V první moment mě napadlo, že je to nabídka snů. A třeba taky je. Ale nechci psát pod tlakem, s ultimátem do konce roku, protože u mě psaní funguje v momentě, kdy psát nemusím, kdy jsem sama sobě pánem. Kdy naslouchám sama sobě a cítím, že bych třeba teď mohla napsat něco smysluplného. Nestává se to často. Ale ano, věřím, že třetí knížka bude. A brzy… název už totiž mám.

Které knihy ovlivnily vás? A ke kterým se ráda vracíte?

V každém věku a životní etapě jiná. Ale když budu mluvit o dospělosti, na správnou cestu a můj život změnila knížka Čtyři dohody. Pak jsem hodně četla o karmě, duši, vše od Carla Junga. Několik let mi pomáhala knížka Návrat k lásce od Marianne Williamson. Pomohla mi Cesta od Brandon Bays. Ideální by bylo, kdybyste se mohla přijít podívat na mou knihovnu. Je to moje jediné Curriculum vitae.

Jste maminkou tří synů, čtete jim? A považujete to za důležité? Neuvažovala jste někdy o napsání pohádkové knihy? 

Mám ji rozepsanou. Dokonce společně se starším synem. Já napsala první stránku, druhou on, a tak bychom se měli střídat. Ale zatím je to v začátcích, s novorozencem jsem ráda, že si dojdu na záchod a strčím do pusy nějaké jídlo. Dětem jsem vždy četla. Dnes už si nejstarší syn čte o youtuberech, tam už se nepotkáváme. Teď se opět vrátím ke klasice u nejmladšího. A budu si to užívat.


Autor: Jana Brázdilová


Komentáře k článku

(Nebude zobrazen v komentáři)

Související

Náš web zlepšujme pomocí cookies. Do vašeho zařízení ukládáme také cookies třetích stran. Pokud nám dáte souhlas, můžeme náš web také přizpůsobit podle vašeho chování při jeho prohlížení a s vaším souhlasem tyto informace také předat reklamním společnostem a sociálním sítím, aby vám zobrazily cílenou reklamu nebo za účelem e-mailového oslovení. Svůj souhlas můžete odvolat a vybrané cookies odmítnout prostřednictvím linků níže. Více informací Změnit nastavení Rozumím