I když v následující výtce nezazní konkrétní jména, sám sebe se při procházce kolem výloh knihkupectví opakovaně ptám, proč zrovna ten, proč zrovna ta získal(a) dojem, že má českým čtenářům co říct. Biografií a vzpomínek najdeme na pultech téměř v množství podobném návodů, jak oloupat cibuli, málokdy však trh obohatí titul, jehož autor nevrhne ani střípek stínu pochybnosti. Když se začalo hovořit, že své autobiografii se „nevyhne“ Milan Uhde, mé srdce zaplesalo. Potěchou, protože si jej vážím, a zvídavostí, neboť šlo předpokládat, že právě Milan Uhde může při pochodu podél vzpomínek na svůj život i trefně charakterizovat vývoj naší země v minulém století.
Jak potěcha, tak zvídavost dostaly, co si přály. Bytelný svazek o šesti stovkách stran sice představuje studnu, ze které je radno upíjet po malých doušcích a vodu v ústech převalovat, současně s určitou nadměrností informací, dojmů a idejí Uhdeho biografii vystihuje i schopnost být čtivý. Už proto, že Milan Uhde se s literaturou přátelil od mladých let, už proto, že mu nejvlastnější, více než poezie, bylo drama. A jak Rozpomínky dokazují, jejich autor dokáže postihnout jak záchvěvy obyčejnosti, tak chvíle životního napětí s citem pro dramatičnost. Ať už si pod tím představíte Gogolovsky ironický humor, Čechovovo balancování mezi tragikou a komikou, nebo Havlovskou absurditu.
Milan Uhde, tedy jeho vzpomínání, má tu výhodu, že se noříme do myšlenek člověka, který velmi pozorně sledoval nejen to, co se kolem něj dělo, ale také sám sebe. Obojí s mnohdy až překvapivou (sebe)kritikou, talentem vnímat nuance, kdy může být jednání dle práva, ale už ne zcela mravní. A právě ona mravnost se táhne knihou/životem jako niť, žíla, z níž teče životodárná krev. Uhde měl a má potřebu mravnost a etiku považovat za něco natolik přirozeně jsoucího, že opakovaně naráží na svět, pro který takový přístup může být velmi cizí. Ale ne jen pro svět. Uhde na mnoha stranách zdůrazňuje své přešlapy, ústupky, ať už dané přemírou loajality, nebo strachem, nebo nezkušeností. Pojmenovává je, možná až přespříliš jimi poukazuje na svou nedokonalost. Na druhou stranu se nelze vyvarovat pocitu, že tak dramaticky chybné se jeho některé kroky jeví jen díky jeho sklonu k divadelnosti. Zvyklí na to, co slyšíme z médií, jako by se najednou jeho morální dilema jevilo menší a až malicherné. Tak či tak, Uhde rozhodně o sobě nehovoří jako o osobnosti, byť jí nepochybně je.
O Rozpomínkách by se dalo psát dlouze, o každé kapitole, o každém humorném záblesku, který odlehčuje mnohdy truchlivý kabát poválečné a socialistické doby. (A vesele z toho všeho nevychází ani porevoluční politika…) O knize však lze psát také jako o velmi dobře sestaveném textu. Ačkoliv co kapitola, to určitý (logický) posun v čase směrem k přítomnosti, Uhdemu není cizí schopnost spojovat tematicky to, co k sobě patří, i za cenu, že budou některé hlavní části jistým krokem na časové ose zpět. Autobiografie tak má členění na vzpomínky spojené s dětstvím a studiem, s literárními počátky a děním kolem časopisu Host do domu. S tím, jak Uhde soupeří s „ďáblem“ v době totalitního režimu, nebo jak balancuje mezi službou lidu a podvolením se politickým hrám a strategiím v polistopadové éře.
Ve výsledku je Uhdeho kniha velmi kompaktní, silná co do informací i zážitků a v neposlední řadě ozdobena velmi decentní a minimalisticky moderní obálkou.
Hodnocení: 90 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář