Končila 70. léta a do kinematografie vstoupilo dílo, které v ní zanechalo stopu. Je větší, než by si někteří (diváci) chtěli připustit. George Miller v Austrálii natáčí film Šílený Max o policistovi, z něhož se vinnou tragických událostí, stane osamělý bojovník putující po prašných cestách. Dramaturgie neoplývá ničím, co bychom neznali už z dřívějších snímcích o pomstě. Dokonce by se dalo vyhmátnout ze způsobu vyprávění hned několik provařených klišé. A styl sice fascinuje svým oprýskaným vizuálem a vytuněnými vozidly (a zvukem), nicméně nadsazenou hudební partiturou, hláškami a jejich ztvárněním může vzbuzovat až škodolibý úsměv. Přesto tehdy v roce 1979 Šílený Max zabodoval. Miller dal o sobě vědět a stejně tak na sebe upozornil mladíček se jménem Mel Gibson…
Uplynuly dva roky a premiéru si odbylo pokračování, které dokázalo, že s Gibsonovým charismatem bude třeba počítat – v Hollywoodu, potažmo na plátnech kin i na našich televizních obrazovkách. Ale především zpracovalo svět v jeho postapokalyptické podobě natolik zajímavě, že další a další tituly se od Maxe učily.
Až v roce 1985 Miller natočil třetí, závěrečný dílek volné trilogie. S podtitulem Dóm hromu rozpracovává neveselou vizi budoucnosti ještě s důraznějším prokreslením. Nešetří na kostýmech, svérázných vozítkách, na kovu, na písku, na akci a tentokrát vlastně ani ne na humoru. Ušpiněný Max dokonce končí s nadějnými vyhlídkami, snad proto, aby Millera nikdo neobvinil ze sadistických choutek, jimiž nám, divákům, bude kázat o tom, jak jsme pouhými trapnými figurkami na šachovnici, která ve své hře nemůže dopadnout dobře.
Tak či tak, vznikla třilogie Šíleného Maxe, u níž se netřeba ostýchat s užitím slůvka kult. Při sledování dnes, s odstupem času a bez ambicí zapojovat jednotlivá díla do kontextu světové kinematografie, mohou filmy působit něčím naivně, dost bude záležet na vaší schopnosti radovat se z béčkovosti, která z trilogie přímo teče. Mám však za to, že velmi sympatické béčkovosti. Millerův koncept příliš nepočítá s moralizováním nad smyslem a budoucností naší existence. On, coby autor to vlastně vůbec nehrotí a filmy prakticky ani nemají žádný pořádný příběh. První díl je o sadě honiček na silnicích a o vykonané pomstě, další dva mají primitivní konflikt, na který se nabalí řada více méně (spíše více) efektně vypadajících bitek, úprků, gest i slov. Gibson zde má funkci působit heroicky, ale bez patosu, nebezpečně, ale tak, abychom se v případě potřeby neobávali za ním doběhnout a poprosit o to, aby za nás někoho odprásknul. Bude vás bavit se na něj koukat. Gibson se zde zatím nesnaží moc hrát, byť ve třetím díle už prosakuje pár mimických etud, které bude postupem času v rámci své filmografie ve dramatických momentech posilovat.
Hudební kompozici si můžete pustit i bez obrazu, vlastně je mnohdy svéráznější než obsah záběrů, až třetí díl ji odlehčuje a více slouží dramaturgii. Ale vůbec tím nejzajímavějším rozhodně zůstává výtvarná stránka trilogie. Souhra kůže, dřeva, ale především kovu a rzi dominuje obrazům. Je v něčem depresivní svou zašlostí a provizorností, současně i fascinující. Poutavý vizuál dodnes drží trilogii v mezích koukatelnosti i v případě, že zrovna takové pudově primitivní příběhy nemusíte. A i když se nyní do kin chystá další díl (nebo remake?), původní Max rozhodně nezapadne a má v dějinách filmu své místo.
Hodnocení: 80 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář