Co do počtu nevelké, co do hutnosti emocí obří, takové jsou prózy Anny Bolavé, vlastním jménem Bumily Adamové. Jestliže román Do tmy postupně ústil až do nezvratné apokalypsy, její dozvuky rezonují v novém díle Ke dnu od prvního odstavce.
Ocitáme se na konci listopadu, přicházejí první mrazivé dny a v močálech na kraji města je nalezeno mrtvé tělo manželky lékaře Marka Diviše. V nedaleké vesnici se vyklopí kamion plný drůbeže, Miluška Bartáková má pravidelné kontrakce, jedenáctiletá Anička Vávrová píše referát o pohádkových bytostech, zatímco její matka Milada dře tělo i duši u pásu místních drůbežářských závodů. Začínají virózy, stejně tak první adventní nákupy a rodinné (povinné) návštěvy. Stará vila na břehu řeky má po letech znovu obyvatele – vrací se sem i se svou matkou Hana Strnadová, rozhodnuta definitivně odkrýt konflikt dávné rodinné rozepři.
Čas neúprosně plyne a zdá se, že s každou minutou bude svět nezvratněji blíže svému konci. Ne snad v tom katastrofickém významu slova, nýbrž v tom duchovním. Svůj začátek jednotliví hrdinové už mají dávno za sebou, nyní sledujeme, kterak se jejich životy, tak propletené, stále však tak vzdálené, chýlí k rozhřešení. Anna Bolavá nás vede velmi pevně, drží za ruku, skládá slovo za slovo, větám nedává místo navíc, stránky jsou neúprosně husté stejně jako krajina, která odkryla zpočátku románu neštěstí.
Čtení to není v žádném případě snadné. Bude klást překážky, autorka očividně nechce, abychom mysleli na cokoliv jiného. Může nás unavit, ale stejně nás neopustí, my neopustíme ji. Literární styl má natolik úchvatný, že se i přes veškerou bolest příběhu stává z knihy krásný zážitek.
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář