Když před dvěma lety vyšla kniha Všemi dary obdarovaná, naprosto mi vzala dech. Hrát s autorem hru na „jak by to asi vypadalo, kdyby skončil svět“, mě totiž odjakživa hrozně baví a různé postapokalyptické a dystopické vize hltám ve velkém. Přesto pro mě M. R. Carey vytvořil zkázu více než originální. Lidstvo v ní totiž napadá patogen, který ovládne jejich nervovou soustavu a z nich se stává… něco jako zombíci. Jen to není tak jednoduché, protože, jak už nám bylo vysvětleno ve Všemi dary obdarované, tahle super nákaza zároveň funguje taky trochu jako evoluce. Stačí, aby se infikovanému člověku narodilo dítě, a tihle hladovci 2.0 se dost snadno mohou stát taky lidmi 2.0.
Proč o tom ale píšu? Protože Chlapec na mostě je Careyho návratem do tohoto nehostinného světa, kde má lidstvo na kahánku. Odehrává se před událostmi Všemi dary obdarované (a taky trošku po nich, ale to už je spíš takový bonus na konec) a rozhodně není jen dalším dílem. Chlapec na mostě je totiž něco úplně jiného. Tentokrát totiž není hlavním hrdinou hladovec, ale vědecký tým, který v terénu koumá, zkoumá a snaží se přijít na to, co by vlastně s patogenem mohl udělat.
Díky tomu je celá kniha vlastně mnohem komplikovanější, zamotanější, pomalejší. Hlavní postavy jsou buď vědci, nebo vojáci, takže vcítit se do nich občas není snadné. Jednou z hlavních postav je navíc geniální mladík, který je na autistickém spektru uhnutý kus mimo běžné hodnoty, a tak je pro něj komunikace s lidmi mnohem těžší. Na druhou stranu, ponořit se do studia vražedné nemoci pro něj znamená únik z reality.
Proto se Chlapec na mostě z nakladatelství Host čte úplně jinak než jeho předchůdce. Postavy nejsou sympatické na první dobrou, není to jednoduchá dobrodružná jízda s přesahem. Tady se autor rozjel na poli úvah a zamyšlení, noří se mnohem hlouběji do niter svých protagonistů, kteří dělají jednu botu za druhou. Ukazuje nejen rozpad lidské společnosti, ale i lidských bytostí a jejich hodnot na individuálních případech. Atraktivní kulisy nehostinného světa navíc umocňuje nutnost zůstávat v uzavřeném a dosti stísněném prostoru – na scénu se totiž vrací Rosalinda Franklinová, pojízdná laboratoř a tank v jednom, a vy se konečně dozvíte, jak se ocitla opuštěná uprostřed poničeného Londýna.
Chlapec na mostě je kniha spíše pro silné povahy – autor se se svými postavami nemazlí a neservíruje čtenáři ani tak příběh, jako spíš syrový život. Se vší smůlou, nešťastnými náhodami, příkořími a idioty, kteří je způsobují. Jeho postavy nejsou hrdinové, jen lidi, co se snaží přežít a získat pro sebe co nejvíc.
Kniha tedy není už takové zjevení jako Všemi dary obdarovaná, ale má co nabídnout, první „díl“ zasadí do mnohem širšího kontextu a dodá mu další rozměr. Než se prokoušete první částí asi chvíli potrvá, ale pak už příběh jede samospádem a vy ho opět nebudete moct odložit. Je to trochu instantní depka a Chlapec vám určitě bude ještě nějakou dobu ležet v hlavě.
A to je to, co od dobré knihy chci. A co vy?
Katka Stupková
Napsat komentář