Po rozhovoru Ty jsi kněz navěky s Ludmilou Javorovou přichází salesián a spisovatel Zdeněk Jančařík s inspirativními příběhy velkých žen církve.
Knihu Žena ať v církvi promluví u nás koupíte zde.
Jednou z chrámových panen, které nezištně sloužily ve dne v noci, je sestra boromejka Vojtěcha Antonie Hasmandová (1914–1988). Přišel jsem na ni v souvislosti s knižním rozhovorem s Ludmilou Javorovou, která na Vojtěšině volání o pomoc ženám ve věznicích, jež neměly po celá léta přístup ke svátostem, staví jeden ze silných argumentů, proč ji tajný biskup Felix Maria Davídek vysvětil na katolického kněze. Vojtěcha byla pokřtěná na jméno Antonie roku 1914 v Huštěnovicích, pocházela ze zbožného slováckého kraje. Z vesnic kolem Starého Města u Uherského Hradiště, tedy z blízkosti Velehradu, vzešla řada kněžských i řeholních povolání. Sestry sv. Karla Boromejského měly v Čechách a na Moravě před druhou světovou válkou na 120 ústavů, nemocnic a škol a Antonie se dostala na školu v českém Frýdlantu. Stala se řeholnicí, roku 1940 složila věčné sliby, působila na řádové škole v Třeboni, v nemocnici pro válečné raněné ve Slaném, koncem války se začala učit rusky, aby se domluvila s očekávanými ruskými vojáky. Z doby tzv. osvobození se traduje historka o její neohroženosti:
Nejlíp se s ruskými vojáky dohovořila sestra Vojtěcha. To asi rozněžnilo jednoho Voloďu tak, že se pokusil ji obejmout. Vojtěcha mládence rázně odstrčila. Pak ukázala na kříž, který visel na stěně, a důrazně řekla: „Voloďo, já patřím tam Tomu.“ Od toho dne byli všichni Rusáčkové k sestře Vojtěše velmi uctiví.
Po komunistickém převratu 1948 se z rozhodnutí představené Bohumily Langrové, která byla později vězněna stejně jako Vojtěcha, dostala do charitního domu sester boromejek v Prachaticích, tedy do blízkosti západoněmecké hranice, přes kterou prchali lidé nepohodlní komunistickému režimu na Západ. Gottwaldův a Čepičkův aparát chystal v roce 1950 řadu monstrprocesů s představiteli církví a řeholních řádů a kongregací. Mezi řeholníky, kterým se podařilo uprchnout, patřil františkán Remigius Rudolf Janča, který se nejprve skrýval u boromejek v nemocnici Pod Petřínem a později v Prachaticích, kde za jeho skrývání vzala odpovědnost právě sestra Vojtěcha. Janča z Prachatic vyjížděl na neopatrné pastorační cesty a návštěvy, takže se brzy dostal do hledáčku českobudějovické StB. Přímo z prachatického domu ho brzy odvezli do vyšetřovací vazby. Při výslechu vyklopil, co mohl.
Následovalo několik zátahů u boromejek v Prachaticích a v Praze, spolu s Vojtěchou byly zatčeny také sestra Doloris Marie Janáková a Edigna Terezie Bílková a putovaly ve vazební věznice v Českých Budějovicích. Hasmandová při vykonstruovaném procesu s uměle vytvořenou skupinou řeholnic a kněží vyfasovala v září 1953 osm let natvrdo.
Během těch osmi let bez svátostí prolétlo hlavou Vojtěchy Hasmandové leccos, co se pak odrazilo při následném rozhovoru s Felixem Davídkem, byť to nejspíš nebyla přímá žádost o svěcení žen na kněze, jak tvrdí Ludmila Javorová.
