Zmizení mladé dívky strhne masku spořádaného maloměsta. Co se skutečně u skal zvaných Holé kosti odehrálo, prozradí skvělý thriller Za dveřmi tma.
Hukot táboráku splývá s halasem chlapců a dívek z autokempu, kteří pokřikují a tancují ve stínu skal zvaných Holé kosti. Je typický večer pro takové maloměsto – pro Whistling Ridge bude na dlouhé roky poslední, ale to v této chvíli ještě nikdo neví –, kde kojoti přežvykují odhozené nedopalky cigaret a smečky kluků vyjí na měsíc.
Abigail Blakeová se u kraje lesa otočí a usměje se na Emmu. Tuto vzpomínku na Abigail si uchová ještě dlouho potom, co se všichni ostatní propijí k zapomnění: vysoká a bledá jako měsíční zář, splývavé rusé vlasy se jí ve vlhkém vzduchu kroutí, ruce má schované v dlouhých rukávech a stojí na patách, jako by se každou chvíli měla rozběhnout.
„Budu v pohodě.“ Zrazuje ji ale pohled těkající k lesu. Září začalo teprve před pár dny, ale podzim nadchází v horách dřív. Nad koruny borovic se už přikradla noc a jejich temné obrysy jsou patrné pouze v kuželu světla jediné baterky.
„Jak se ale dostaneš domů?“ Emma si všimne, že se Abigail na čele udělala rýha, do které by se tvarem i hloubkou přesně vešlo bříško jejího palce.
„Ale Emi…“ Jako by si zrovna vzpomněla, že se má usmát. „Zavolám si taxíka nebo něco vymyslím. Je to v pohodě, vážně…“ Podívá se směrem, kde se mezi stromy pohybuje světlo a za ním je patrná nejasná chlapecká silueta. Emma tím směrem taky pohlédne, jenže ve tmě nic pořádně nevidí.
„Podle mě bys tam neměla chodit.“
Abigail se na ni zašklebí tak nepřirozeně, že to musí až bolet. „Je to jen sranda, Emi. Nedělej si starosti.“
Ona si ale starosti dělá. Není tak vysoká jako Abigail, nemá takovou mezeru mezi stehny, po jaké touží všechny dospívající holky. Po svém otci nezískala nic než nahnědlou latinskoamerickou pokožku, která jí mezi spolužáky působí jen mrzutosti. Není typ, který kluci lákají do lesa, co o tom tedy může vědět? Přesto ale upírá zrak do tmy a vrtí hlavou. „Počkám tu na tebe.“
„Ne.“ Abigail se zhluboka nadechne a znovu se odhodlaně usměje. Voní jahodovým balzámem na rty. „No tak, Emi, nech mě trochu dýchat. Bude to v cajku. Fakt.“
Abigail Blakeové je sedmnáct a jako všechny dívky v tom věku je přesvědčená, že bude žít věčně. Někde v hloubi duše si to myslí i Emma, a proto nechá kamarádku stát ve zdupané trávě na samém kraji lesa a loudá se kolem Holých kostí ke svému autu. Oheň ještě praská a po vybledlých skaliskách, tyčících se do výšky, poskakují odlesky plamenů. Účastníci noční párty si připíjejí plechovkami s pivem, a když je pak odhazují do ohně, výskají radostí, jakmile plameny se zlobným zasyčením vyšlehnou výš.
Emma se neohlédne. Kdyby to udělala, viděla by, jak Abigail zaváhala, jak stojí s rukou nataženou před sebe, jako by přece jen nečekala, že kamarádka odejde.
Z druhé strany ohniště ji pozoruje jiný mladík. Nestydatě ji sleduje, až z toho má Emma pocit, že se pod jeho pohledem chvěje, i když to tak není. Už ho tu v okolí zahlédla, potloukal se po okraji města od jara, jinak ho ale nezná. Profil má tak ostrý, že by jím mohl lajnovat kokain, tmavé vlasy mu ometají límec ošoupané kožené bundy. Něco ve stylu, jak pohupuje boky a vystrkuje bradu, vzbuzuje dojem, že v předchozím životě přepadal dostavníky. Večerní déšť zmírnil denní žár a jeho cigaretovým kouřem prosycený dech se vznáší ve vzduchu podobně, jako se bouřkové mraky kupí v chladném vzduchu kolem horských vrcholů. Když se Emma podívá znovu jeho směrem, už tam není.
„Kde jsi byl?“ Dolly Blakeová zamáčkne nedopalek cigarety. Její nejstarší syn se snaží za sebou potichu zavřít domovní dveře.
„Nikde.“
Noah se vynoří z přítmí předsíně a Dolly na chvíli strne, jak moc jí připomíná štíhlou vytáhlou postavou jejího muže. Z dálky není těžké si je splést – tatáž nedbalá kostkovaná košile i nazrzlý odstín vlasů, stejně povytažená ramena, jako by se bál, že se mu přes ně někdo podívá a zjistí něco nepatřičného. A ačkoli je to ve dvaadvaceti letech už chlap, v obličeji mu přetrvávají jemné rysy mládí, které jeho otec Samuel Blake vyměnil už dávno za pichlavý plnovous a pleť ošlehanou nekonečnými hodinami strávenými svážením dřeva.
Dolly s úlevou vydechne. „Máš štěstí, že si šel táta brzo lehnout. Od čeho máš tak zašpiněné džíny?“
„Do toho ti nic není.“
Na stěně nad ním visí velký kříž posázený polodrahokamy, který Dolly dostala už před čtvrt stoletím od své tchyně jako svatební dar. Ví, že je za ním díra v omítce, kterou tam jednou prorazil Samuel pěstí.
„Přestaň se mnou mluvit takovým tónem, hochu,“ varuje syna Dolly, nedívá se ale přitom na něj, nýbrž na kříž. „Mně je jedno, kolik ti je, ale dokud bydlíš tady, budeš chodit domů včas a s matkou budeš hovořit s patřičnou úctou.“
„Abi nikdy takhle nevyslýcháš.“ Na svých dlouhých nohou umatlaných od bláta ji obejde a pak už je jen slyšet známý dupot, jak kluše nahoru do svého pokoje.
Dolly vzdychne a prsty si vjede do vlasů. Přála by si, aby to nebyl pořád jen on, kvůli komu ztrácí nervy, ale ví, že občas se tomu prostě nedokáže ubránit. Jinak by jednoho dne mohla vybuchnout.
Emma si pustí v autě rádio, noční pořad nějakého věštce, který se ani slůvkem nezmíní o tom, co ji čeká, a tak jede pryč a na Abigail už nemyslí. V loužích na okresní silnici se odráží žluté světlo jejích reflektorů a zápach mokrého asfaltu, který se dovnitř vkrádá ventilací, jí připomíná voskové pastelky. Cestu zná dobře, dokonce i v noci. Na příkrých svazích po obou stranách rostou jehličnaté stromy, táhnou se vzhůru až k prašným vrcholům hor, kde už to je jen samý pahýl, než se porost vytratí docela.
Po kilometru a půl jízdy se přeruší hradba stromů, která dosud kopírovala křivky silnice. Zdejší jehličnany napadl kůrovec, rozsáhlé oblasti lesa jsou zešedlé a povadlé. Za denního světla lze skrz řídké odumřelé větve zahlédnout zčernalé pozůstatky starého domu Winslowových, který už více než před stoletím do základů vyhořel. Emma obvykle viděla prázdnými okny až na druhou stranu za dům, a ačkoli ví, že v téhle tmě nespatří vůbec nic, zabloudí tam zrakem, jen tak ze zvyku.
Zahlédne světlo.
Za spáleným okenním rámem probleskuje jakási záře. Emma přibrzdí, v té chvíli se však světlo prudce zhoupne a hned nato zhasne.
Zmíní se o tom, až bude vypovídat na policii, kde z ní budou dolovat každou vzácnou podrobnost o Abigail.
Táborák je uhašený. Zbyl po něm jen zčernalý kruh, jako by tam přistálo UFO. Holé kosti se mlčenlivě rýsují proti noční obloze postříbřené měsíčním svitem. Účastníci noční párty se rozešli, někteří zamířili po silnici k autokempu Jerryho Maddoxe, jiní se nacpali s přáteli do aut a vydali na cestu lesem domů. Když zazněl výstřel, nezbyl na místě nikdo, kdo by ho zaslechl.
Další den je neděle a Blakeovi si zatím nedokážou představit, že se jako obvykle v kostele posadí do řady na skládací plastové židle, ale Abigail vedle nich sedět nebude. Další den je neděle a Emma by měla odbarvit Abigail vlasy, protože se jí už zrzavá barva omrzela, i když ví, že rodičům se to nelíbí a budou tvrdit, že vypadá jako coura. Další den je neděle a Emma leží v posteli, nespí, poslouchá, jak vyjí kojoti, a přeje si být jedním z nich. Ráno si zkontroluje telefon, ale zprávu od Abigail, že se dostala v pohodě domů, tam nenajde. Pohledem zabloudí k prádelníku, kde leží neotevřená krabička s odbarvovačem, a jakýmsi šestým smyslem vše pochopí.
Na konci týdne se bude Abigail prázdně usmívat ze stovek letáků připíchnutých na telefonních sloupech, tabulích a nástěnkách zdejší kongregace, třepotajících se ve větru od Skalistých hor. Samuel Blake se vydá s příslušníky místního policejního oddělení do lesa a mezi stromy bude vykřikovat jméno své dcery. Noah oškrábe špínu z džín, až si z toho odře prsty, a Emma zastrčí krabičku s odbarvovačem pod postel. Dolly bude kouřit jednu cigaretu za druhou, nehty si bude drásat strupy ve vlasech a nespustí oči z kříže zakrývajícího díru ve zdi, zmožená strachem, že se na ně začnou hrnout jen samé špatné události.
