Stele je jedenáct a už se malým čtenářům představila v knize Stela a 16 huskyů. Dozvěděli se, že její tatínek je mašér (řídí psí spřežení), a na Aljašce zažili nejedno dobrodružství. Jedním příběhem totiž všechno jen začalo. Nyní je čas vydat se ze země tučňáků: „Budu vám vyprávět příběh, který vás zavede přes nejrozbouřenější moře až na kontinent, který nikomu nepatří. Ocitnete se na opačném konci světa, kde vás z nekonečných ledových plání začnou pálit oči a kde pochopíte, že příroda má vše dobře vymyšlené. Je však načase vzít vás zpátky do Osmihorek a vypovědět vám příběh dalšího člena mojí rodiny.“ Nyní se můžete navnadit ukázkou z knihy Stela v zemi tučňáků.
Protože jsme před rokem zvládli přípravu na Aljašku, cítili jsme se jako ostřílení cestovatelé. Pravdou však bylo, že jsme měli jen mlhavé představy o tom, co všechno nás při cestě na nejdrsnější kontinent na světě čeká. Maminka se rozhodla, že nás připraví důkladně, a tak před nás každý večer rozprostřela obrovskou mapu a podrobně nám vyprávěla zajímavosti o jednotlivých částech jižní polární oblasti. Děda se samozřejmě připojil. Hned na začátku večera vždy otevřel svůj blok a tužkou si do něj psal poznámky, aby mě při nejbližší možné příležitosti mohl zkoušet. Moc ráda na ty podzimní večery vzpomínám.
Když jsem se řediteli Valdemarovi na chodbě školy zmínila o naší příští cestě, nadchlo jej to natolik, že hned telefonoval tatínkovi. Zeptal se, zda by nevadilo, že se k nám některý večer připojí. Maminka s radostí souhlasila, a když se jednoho večera objevil pan ředitel ve dveřích našeho stavení s kyticí, maminka ho přátelsky objala a pozvala dál. Stejně jako děda si dělal poznámky a často se doptával na to, co jej zrovna zaujalo. Při takových večerech mu u nohou polehával Frankie. Člen naší smečky, kterého kdysi na kost vyhublého přivezl k nám.
V Osmihorkách se rychle rozkřiklo, na jakou výpravu se chystáme.
O naše večery projevilo zájem mnoho posluchačů, a tak jsme se nakonec přesunuli do jídelny našeho penzionu. Maminka přednášela i u nás ve škole a veterinář Kvítko její výklad doplňoval detailními anatomickými nákresy tučňáka císařského, které pro tu příležitost sám vytvořil.
Hned po narozeninové oslavě jsme všichni začali s otužováním. Každé ráno jsme se vypravili jenom v plavkách a s ručníkem ovázaným kolem pasu k naší tůňce u lesa. Sluneční paprsky, z nichž jsme se s Bertou ještě v létě radovaly, postupně slábly. V našich otužovacích rituálech jsme byli důslední a zpátky domů se vraceli navýsost spokojeni. Tváře jsme měli červené a od úst nám stoupala pára.
Taky jsme jeli nakupovat. Potřebovali jsme funkční oblečení. Něco jsme sice měli už z Aljašky, ale maminka trvala na tom, že minimálně boty nutně potřebujeme nové. Je pravda, že Antarktický poloostrov, na kterém je velké množství polárních stanic, má během polárního léta teploty srovnatelné s naší zimou v Osmihorkách. Zato hlouběji ve vnitrozemí, kam jsme se také chystali, se mohou teploty propadnout až na minus třicet stupňů. Maminka mi koupila i nové šaty a tatínkovi novou košili. Jednu košili rovnou vzala i dědovi.
Nechápali jsme sice proč, ale spiklenecky jsme na sebe s tátou mrkli. Mamince přece neodepřeme tu radost, když za nás chce utrácet.
Napsat komentář