Chci uctít tohle místo svým strachem, snahou i potem…
Vyprávění Anny Hanuš Kuchařové, nejslavnější české slacklinerky, která chodila kilometr nad zemí na čtyřech kontinentech. Máme pro vás drobnou ochutnávku z knihy Od slackline k tiché radosti, která by měla patřit nejen do knihovny dobrodruhů.
V Moabu nás čeká Mia. Původně krasobruslařka, která se za tréninkem přestěhovala z Nelsonu do Vancouveru, kde se z ní stala rychlobruslařka. Ptala jsem se jí, jestli opustila short track kvůli příliš soutěživému prostředí. „Vůbec ne. V short tracku je skvělá atmosféra, já se všema kámošila. Když jsem šla na ovál, šla jsem závodit hlavně sama se sebou.“ Short track je sport, kde do sebe čtyři bruslaři vrážejí lokty a snaží se podrazit jeden druhému nohy. Pády, diskvalifikace, argumentace. Nikdy by mě nenapadlo, že jsou tam lidi jako Mia a přátelská atmosféra. Jen jí trochu vadilo, že je pořád v hale, tak začala s lajnami.
Z jara 2016 se jí ptal kamarád: „Mio, baví tě se mnou chodit na highline, i když většinou neuděláš ani krok?“ „Baví! Nedělala bych nic, co by mě nebavilo. To, že není nic vidět, neznamená, že se nic neděje.“ V létě již měla přejitých pár kratších highline a zjišťovala, že svou technikou na longline předčí kdekoho. Většinou si nic nedělá z toho, co si o ní kdo myslí. Ale když si z ní pár neomalených lajnerů dělalo srandu, že by měla seknout s lajnama a stát se highline fotografkou, protože na lajnách jen stojí a není schopna udělat krok, naštvalo ji to. Já vám ukážu, co ve mně je.
foto Arthur Borg
O den později skoro přešla stotřicetimetrovou lajnu. Kdyby se jí to podařilo, byl by to nový ženský světový rekord. Ten udělala až o dva týdny později. Dvě stě dvacet dva metrů. Šla pomalu. Dvě hodiny bez odpočinku a bez pádu. Na rozdíl od většiny lajnerů nezažívá na konci stres a pochyby, jen únavu, jinak je stejně uvolněná jako na začátku. Mie moc o rekordy nejde. Zajímá ji, co všechno se může naučit a jak moc se v tom může zlepšit.
Na Castleton Tower v rudé poušti Utahu Mia koukala už loni a letos udělala vše pro to, aby po něm mohla chodit. V mezinárodním týmu lajnu připravíme za den.
Lajna mizela v záři slunce. Klesala dolů možná dvacet metrů, aby vystoupala zpět na druhé straně údolí. Tlačím váhu dopředu, čekám nějakou nezvladatelnou vlnu, ale je klid. Tiše odlepím chodidlo tak, aby lajna nezjistila, že stojím jen na jedné noze. A už ho pokládám před sebe. Klid. Druhý krok dělám směleji. Čtvrtý, dvacátý. Padám. A lajna se mnou jede pomalinku dolů a nahoru. Jdu dál.
foto Jan Šimánek
Běžně se lajna kývne s každým krokem nebo častěji. Tohle jsem ještě nezažila. Pomalá, klidná vibrace. Třeba šest kroků jedu nahoru, pak se lajna na moment zastaví a dalších šest jedu dolů. Jdu dál do prostoru, který se přede mnou otvírá. Jako by ta vibrace byl dech nebo tep nějaké obrovské bytosti. Mám radost a zároveň si nejsem ničím jistá. Jako když se mé kůže poprvé dotknou konečky prstů toho, po kom toužím, a není úplně jisté, zda je to náhoda.
Docházím ke třetině. Posledních sedmdesát metrů hltám každou vteřinu s očima do široka otevřenýma. Skoro nedýchám. Vidění se úží, periferie tmavnou. Jak štěrbinou koukám na zářivou lajnu. Přestávám slyšet. Brní mě horní ret. Nesmím omdlít. Kdo by mě tu zachraňoval? Klidně si sedám. Otáčím se. Došla jsem jen do třetiny, a to mám jít zítra na půlkilometr? Ale dnes toho bylo dost. Jíst. Spát.
Ze spacáku mi kouká jen špička nosu a oči. Poušť. Ticho a mrazivý chlad. Usínám pod hvězdami. Jsou jich tam miliardy. Tma mezi nimi vlastně neexistuje, protože když se podívám pořádně, je v každém volném místě další malinká hvězda, svítící z kosmické dálky. Představuji si tu svou lidskou existenci ležící kdesi na planetě Zemi. Jsem tu přilepená gravitací. Možná je teď planeta nade mnou a já se vůbec nekoukám nahoru do nebe, ale dolů do hlubokého vesmíru… Usínám.
Probouzím se ještě za tmy. Je mnohem tepleji. Posadím se, všichni spí, ale já jsem úplně svěží. Vylezu ze spacáku. Jsem bosá, oblečená a mám na sobě sedák, jako bych měla jít na lajnu. Tak jo.
foto Ondřej Vacek
Pískovec mě studí do chodidel, běžím tmavou pouštní krajinou ke kraji kaňonu. Čichám svěží vzduch a jsem taková lehká. Přivážu se k lajně a uvolněně vyrážím. Za chvíli opět pociťuji tu vibraci, co je ukryta v lajně. Šest kroků táhle nahoru, šest pomalu dolů. Jak dech. Jít po lajně nočním vzduchem je tak prosté a samozřejmé. Každý můj pohyb má smysl. Jsem vprostřed kaňonu. Hvězdy jako by byly blíž. Koukám před sebe, ale koutkem oka zahlédnu vedle sebe pohyb. Jdu pomalu dál, a soustředím se na to místo. Nic. Ale já jsem přesvědčená, že tam něco bylo. Velikost toho něčeho mi vžene krev do tváří. Vedle mě se právě pomalu hnul kus oblohy. Pás hvězd se viditelně posunul.
Zastavím se, pootočím hlavu a kradmo se podívám tím směrem. Válec tvořený ze vzduchu a světel nerozeznatelných od hvězd. Zvědavě sjíždím pohledem dolů. Válec se rozšiřuje, zužuje a zas rozšiřuje. A pak mi dochází, že to není válec. Stojím tři sta metrů nad zemí vedle paže bytosti, která stojí na dně kaňonu. Jsem kousek nad jejím loktem. Nahoru nedohlédnu. Ani se o to nepokouším, chci se ještě chvíli dívat na tu ohromnou vzdušnou paži. Nechci nikoho vyplašit. Stojím, vteřiny běží. V hlavě mám prázdno, jen vnímám přítomnost bytosti vedle mě. Je ticho, dýchám chladný vzduch a je mi dobře. Chci tak zůstat až do rána.
