Co vedlo vzdělanou dívku plnou života, dceru českého krále Přemysla Otakara I., o jejíž ruku žádal sám císař, k rozhodnutí vzdát se světské moci, tělesné lásky a stát se jeptiškou? Příběhem nejznámější české světice se ve svém debutovém románu inspirovala Tereza Dobiášová. Půvabnými ilustracemi knihu doplnil výtvarník Petr Nikl.
Knihu Tajemství u nás pořídíte ZDE.
Toho dne slunce vyšlo nad Prahou do mlžného růžového oparu a zdálo se být obrovské, skoro na dotek blízko, a zlaté tak, jako by právě vypadlo z kovářské výhně.
Hrad ještě spal. Jen v jedné z komnat směřujících na jih, v komnatě královny Konstancie, dvě ženy, spojené řadou společně prožitých let, světily první ranní mši za nově narozené dítě. Pod okny vrkali holubi. Oblohu křížily vlaštovky.
Narodilo se tiše, bez pláče, námahou dvou žen, které k porodu pracovaly v tichosti, aby nenarušily píseň narození poslední dcery českého krále Přemysla Otakara I. Obě věděly, že je to jeho dítě poslední.
Psal se rok 1211. Král Přemysl Otakar I. završoval dílo svého života. Bylo mu přes padesát let a jeho země vzkvétala. Prošel roky bojů o český trůn, roky, kdy zápasil o to, aby papež, císař a celá urozená Evropa uznali dědičná práva jeho a jeho potomků na český trůn. Nyní se vše, oč usiloval, naplňovalo. I jeho ženě, královně Konstancii, druhé manželce českého krále, život konečně dal to, po čem dvanáct let, které strávila z části po jeho boku, z části v samotě, aniž by byla jeho právoplatnou manželkou, toužila. První králova manželka, Adléta, toho roku zemřela a Konstancie byla konečně uznána jako manželka krále. Královna.
To dítě, které se teď dralo na svět, bylo ze všech jejích šesti dětí první narozené v královské posteli. To dítě bylo pro ně pro oba jako pohlazení od Boha, konečné potvrzení správnosti jejich životní cesty.
Když se Konstancie dívala do jeho trpělivých a odvážných očí, viděla únavu muže, který už ze sebe vydal vše, co měl. Ta holčička, která teď v jejím náručí, s očima zavřenýma, ještě putovala po neznámých světech, bylo to poslední, co mohl ještě své ženě a svému království dát. Věděla to a o to víc milovala holčičku na svých prsou, tichou tak, jako bylo slunce v úsvitu.
Nejbližší přítelkyně let jejího manželství, průvodkyně bolestí, chůva jejích dětí, cizinka, která přišla do Prahy společně s ní, Fenela, seděla na pelesti její postele. Všechna krev v již byla umyta. Dítě i matka zářily čistotou v bílém prádle. V krbu hořel pokojně oheň.
„Jsi požehnání své matky,“ promluvila Fenela k dítěti, „která čekala tolik let, aby se stala královnou. Stejně jako jsi požehnání téhle země. Požehnání, které smiřuje to, co odešlo, s tím, co je, s tím, co bude. Stužka, která sváže minulost s přítomností a budoucností.“
Mluvila tiše, přesto byl její hlas v klidu rána jasný a znělý. „Přicházíš ke své matce v čase odměny za vše její čekání a za všechnu její trpělivost. Jako předrahý poklad jejího života. Jako poklad završení jejího díla, které vložila do českého království.“
„Ať si tě jako takovou dokážu hýčkat, milovat, objímat. Ať nikdy nezapomenu na tuhle chvíli a na to, jak jsi mi drahá,“ Konstancie držela holčičku v náručí a hladila ji po hlavičce. Fenelu zasáhl chlad. Přihlásila se předtucha, ze které jí naskakovala husí kůže.
