Také rodiny potřebují k úspěchu spokojené týmové hráče, smysluplnou misi a inspiraci! Uznávaní lektoři Jan Mühlfeit a Kateřina Krůtová přinášejí ucelený pohled na nové způsoby vzdělávání, sebepoznání, práci s emocemi, komunikaci napříč generacemi a další rodinné aspekty. Vytvořte fungující rodinu, ve které je každý člen důležitý a z níž mohou děti získat základ pro celý život. Ochutnejte z přínosné knihy Rodina jako tým:
VZTAHY
Mezilidské vztahy jsou nedílnou součástí celého našeho života a kvalita vztahů, které máme, ovlivňuje i náš pocit štěstí. Děti se od svých nejbližších i od sebe navzájem přirozeně učí, takže je v rámci socializace důležité, aby začaly navazovat vztahy v co nejranější fázi. Kromě vztahu dítě–rodič potřebují děti budovat i další vztahy: dítě–prarodič, dítě–sourozenec, dítě–kamarádi, dítě–učitel(ka) a další.
Prakticky od narození si dítě vytváří určité návyky, jak se chovat ve vztahu s někým jiným, které si později přenáší od rodiny i do dalších vztahů, třeba s dětmi na hřišti, ve školce. Když nastoupí do školky, vytváří si další sociální vazby a stejně tak později ve škole.
Škola by pak měla navázat na jeho předchozí zkušenosti s budováním vztahů výukou sebepoznání, kde by se mladý člověk dozvěděl základy emoční inteligence a něco o tom, jak předcházet konfliktům, jak komunikovat s lidmi, jak reagovat na neshody, případně vyhrocené agresivní situace. Kdyby se v těchto oblastech pracovalo s dětmi aktivně už ve školním věku, dalo by se předejít spoustě pozdějších problémů.
Harvardská studie štěstí
Na základě jedné z nejdéle probíhajících studií týkajících se štěstí, kterou prováděla Harvardova univerzita, je patrné, že právě vztahy jsou jedním ze základních determinantů našeho spokojeného života.
Studie si dala za úkol sledovat přes 700 mužů z různých sociálních vrstev napříč generacemi po dobu 75 let. Zaměřili se na jejich psychickou i fyzickou životní pohodu. Mezi účastníky studie byli absolventi Harvardu, ale také muži z velmi chudých poměrů z Bostonu, kteří vyrůstali mezi lety 1939–2014. Výzkum obnášel kromě řady rozhovorů nebo dotazníků i skenování mozku či analýzu vzorků krve.
Studie potvrdila, že nejšťastnější a nejzdravější účastníci z obou zmíněných skupin byli ti, kteří udržovali během svého života blízké a důvěrné vztahy. Když máme totiž někoho, na koho se můžeme spolehnout a je nám vždy nablízku, náš nervový systém dokáže lépe odpočívat a to vede po psychické i fyzické stránce k lepší kondici.[2]
Vztah mezi rodičem a dětmi
Dítě si jako první začíná budovat vztah se svými rodiči, vztah s mámou a vztah s tátou. Tyto primární vztahové vazby jsou pro ně velmi důležité. Promítají se do celého budoucího života a často mají zásadní vliv na to, jakým způsobem si člověk vytváří a buduje vztahy s ostatními lidmi – s budoucím partnerem, s přáteli, kolegy i s vlastními potomky.
Vztah dítěte s rodičem mohou někdy nabourávat rodičovské strachy a pochybnosti, které se z rodičů přenášejí na děti.
Strachy rodičů
Většina racionálně smýšlejících rodičů se snaží své děti po celý život chránit. Nejsilněji se tento instinkt projevuje, když jsou děti malé, snadno zranitelné a nemají ještě vlastní zkušenosti. Rodiče je upozorňují na nebezpečí, aby někam nespadly nebo nesahaly na horkou plotnu, říkají jim, co si obléct, aby nenastydly, s kým se raději nemají kamarádit apod. Většina těchto dobře míněných rad je samozřejmě pro děti důležitá, pochopitelně rodiče potřebují dohlédnout na jejich zdraví a bezpečí. Ale vzpomeňte si na sebe, když jste byli ještě děti – jak moc vás štvalo, že maminka opakuje jako kolovrátek, abyste nelezli na plot a že si máte mikinu uvázat aspoň kolem pasu, když už si ji nechcete obléct na sebe. Celá řada pokynů se opakovala stále dokola, ale pro vaši zkušenost bylo stejně nejcennější, když jste si mohli situace, o nichž rodiče mluvili, zakusit na vlastní kůži a potvrdit si, jestli máma s tátou mají pravdu. Možná jste párkrát spadli z plotu, nejspíš jste se nachladili poté, co jste zpocení lítali venku bez mikiny, a promáčeli si boty, protože jste se pohybovali příliš blízko potoka.
Děti se potřebují naučit samostatnosti a rozhodovat samy za sebe. Bohužel hodně rodičů má tendenci za děti rozhodovat ještě v pubertě nebo i později a některým dětem to klidně může vyhovovat, je to pro ně pohodlné. Pokud ovšem rodiče chtějí, aby se jejich děti vydaly za svými sny a něčeho dosáhly, musejí je naučit vystupovat ze zóny komfortu, jinými slovy vychovávat je k mentální odolnosti. A tím, že je neustále chrání před jakoukoli možností chyby, prohry nebo zklamání, jim to v konečném důsledku moc neulehčují, spíš naopak.
U nás v České republice není situace tak drastická, ale v zemích jako Itálie jsou běžné tzv. mamahotely, kdy děti žijí s rodiči do svých 40 let, nebo dokonce i déle. Důvodem nemusí být jen pohodlnost dětí, ale třeba i přehnaně vysoké hypotéky spolu s velkou mírou nezaměstnanosti. Na jednu stranu je fajn, když rodina žije pohromadě, na druhou stranu díky tomu nedochází k potřebnému odpojení dětí od rodičů. Děti nemohou vyletět z hnízda, což jim může v celém dalším životě dost chybět. Funkční společná mezigenerační domácnost je možná pouze v případě, že rodiče vedou děti k samostatnosti a dokážou respektovat jejich životy. Nevměšují se jim neustále do osobních věcí, do rozhodování, do výchovy potomků apod. V českém prostředí bývalo mezigenerační soužití několika rodin běžné spíš dříve, dnes děti přirozeně odcházejí na vysoké školy a tímto okamžikem opouštějí rodné hnízdo.
***
Rodinná hierarchie a role v rodině
Narozením dítěte (nové generace) se mění hierarchie celé rodiny a role jednotlivých členů. Do narození vlastních dětí mají lidé základní kotvu u svých rodičů. K nim se vracejí (na svátky, oslavy, návštěvy), od nich se celý život učí, získávají zkušenosti atd. Poté co se mladší generaci narodí miminko (zástupce nové generace), funkci kotvy a zodpovědnost za rodinu by měla přebrat právě mladší generace (rodiče miminka). A to jak zodpovědnost za své malé děti, tak i za své rodiče, z nichž se stávají prarodiče a dostávají se v celkové hierarchii o stupínek níž. Po přeskládání rodinné hierarchie je důležité, aby se členové rodiny uměli rozloučit se svými předchozími rolemi, pochopili, co obnášejí jejich nové role, a přijali je. Děti jako rodiče, rodiče jako prarodiče. Tím umožní, aby se do pozice rodinné kotvy dostala mladší generace, a podpoří vývoj rodiny do budoucna.
Není jediná pravda ta, kterou zastává jedna generace po celý svůj život. Nyní přechází generace rodičů do rolí prarodičů, a pokud jejich děti mají jiné výchovné metody, než měli oni, není dobré, když je kvůli tomu prarodiče odsuzují, snaží se poučovat a vyvolávat konflikty na toto téma, shazovat před dětmi autoritu rodičů apod.
Bojujete-li přesně s tímto problémem ve vaší rodině, možná je důvodem to, že vaši rodiče nechtějí přijímat doporučení a rady přímo od vás – od svých dětí. Stejně jako jste vy v období puberty nechtěli slyšet žádné rady od nich. Zkuste pozvat rodiče na nějaký seminář, workshop nebo přednášku, které se věnují výchově dětí, komunikaci apod. Nebo jim pro začátek můžete pořídit knížku, audioknihu či poslat tip na podcast, kde uslyší informace přímo od odborníků. Pokuste se ale vyhnout nastavení, „že potřebujete své zabedněné (pra)rodiče konečně trochu vzdělat, a tak je posíláte na týdenní intenzivní kurz rodičovství“. Jděte na to pomalu, s citem a vidinou toho, že to pro vás může být pěkně strávený společný čas. Podobná zkušenost vám přinese nová témata k rozhovorům a spoustu informací týkajících se výchovy, na kterých budete moci společně stavět. Nebo s nimi třeba i společně nesouhlasit a hledat další, vyhovující přístupy a možnosti.
Na naše semináře nechodí pouze rodiče, ale velmi často i prarodiče, budoucí maminky, učitelé nebo trenéři, kteří se chtějí o možnostech rozvoje dětí dozvědět více. Na jednom kurzu jsme měli dokonce dvě tchyně, které dostaly seminář jako dárek a báječně si to spolu užily.
