A jsou zpět! Jacob a podivné děti, ymbryny i jejich časové smyčky. Udělají vše proto, aby ochránili svět, ale… uspějí i v pátém pokračování série? Proč se Sirotčinec slečny Peregrinové: Ptačí sněm jmenuje právě ptačí sněm, zjistíte v ukázce.
Slečna Peregrinová, která posledních pár minut nad něčím tiše dumala, cinkla lžičkou do své sklenice a požádala všechny o pozornost. „Zítra se musím vrátit na mírové rozhovory,“ oznámila. „Ymbryny jsou uprostřed velmi citlivého vyjednávání s vůdci tří amerických klanů,“ vysvětlovala s vážnou tváří Noor, „a hrozba války mezi nimi narůstá každým dnem. Jsem si jistá, že drzé osvobození H a vaše zmizení věci dále jen zkomplikovaly.“
„Ajaj,“ špitla Noor.
„Vy za to, samozřejmě, nemůžete. Ale musíme zabránit škodě a zklidnit pošramocená ega. Tedy, pokud se nám je vůbec podaří přivést zpět k jednacímu stolu.“
„Všichni nazývají ty mírové rozhovory Ptačí sněm,“ šeptala Bronwyn Noor jako divadelní nápověda.
Noor se na ni nechápavě podívala. „Ano?“
Bronwyn nadzvedla obočí. „Protože ymbryny se dokáží proměnit v ptáky.“
„Doopravdy?“ vydechla Noor a překvapeně se podívala na slečnu Peregrinovou.
„Pořád nechápu, proč je kolem toho tolik cavyků,“ ozval se Enoch. „Opravdu tolik záleží na tom, jestli spolu budou Američani navzájem válčit? Proč se tím zabýváme?“
Slečna Peregrinová ztuhla a pak odložila svou lžíci. „Nerada se opakuji, ale jak jsem už řekla, válka je jako…“
„Virus,“ dořekl Hugh.
„Nerespektuje žádné hranice,“ doplnila Emma, jako by opakovala něco z učebnice.
Slečna Peregrinová se s námahou zvedla ze židle a šla k oknu. Cítili jsme, že se blíží přednáška.
„Jistě, Američané nejsou naší prioritou,“ řekla. „My ymbryny se staráme hlavně o obnovení naší společnosti – našich smyček, našeho způsobu života. Ale válečný chaos by to znemožnil. Protože válka je virus. Vidím, že nechápete, co to znamená. Není to vaše chyba, nikdo z vás nebyl svědkem válčení mezi frakcemi podivných. Ale mnoho ymbryn ano.“
Odvrátila se od nás a pohlédla oknem na Akr, na neustálý kouř, který nad ním visel a který měl teď barvu císařských fialek.
„Nejstarší z nás si pamatují ničivou italskou válku v roce 1325. Dvě frakce podivných proti sobě povstaly a bitva zuřila nejen přes fyzické hranice, ale i přes ty časové. Podivní bojovali ve smyčkách a ten boj se rozlil – nevyhnutelně, protože byl nelítostný – do současnosti. Zemřelo nespočet podivných a tisíce normálních. Celé město bylo vypáleno! Srovnáno se zemí!“ Obrátila se tváří k nám a máchla svou elegantní rukou do vzduchu, jako by chtěla namalovat nějaký obraz zkázy. „Tolik normálních nás vidělo bojovat, nešlo tomu zabránit. Rozpoutalo to pogrom proti našemu druhu, krvavou čistku, která zabila mnoho dalších z nás a vyhnala podivné na celé století ze severní Itálie. Vyžádalo si nesmírné úsilí znovu se vzchopit. Museli jsme vymazat paměť celým městům. Přestavět je. Dokonce jsme povolali podivné učence – Perplexus Anomalous byl jedním z nich! – aby provedli revizi normálních historických knih, aby se na tento masakr nepohlíželo jako na Válku podivínů, jak tomu říkali po celé generace. Nakonec ji Perplexus a jeho kolegové přepsali jako Válku dubového vědra. Dodnes si normální myslí, že tisíce lidí zahynuly v bojích o dřevěný kbelík.“
„Normální jsou fakt blbí,“ poznamenal Enoch.
„Ne tak blbí, jako bývali,“ pokračovala slečna Peregrinová. „To bylo před sedmi sty lety. Kdyby dnes doopravdy vypukla podivná válka, bylo by téměř nemožné ji ututlat. Mohla by se rozlít do přítomnosti, kdy by ji filmovali, šířili do celého světa, a my bychom byli nechráněni, zničeni, pošpiněni. Představte si tu hrůzu normálních, kdyby na vlastní oči viděli bitvu mezi mocnými podivnými. Mysleli by si, že je to konec jejich světa.“
„Nová a nebezpečná epocha,“ přemítal Horác pochmurně.
„Ale copak Američani tohle všechno neví?“ zeptala se Emma. „Copak nechápou, co by se mohlo stát?“
„Tvrdí, že ano,“ odpověděla slečna Peregrinová. „A přísahají, že by se drželi různých válečných úmluv, které nařizují, že podivné bojiště musí být vždy v minulosti nebo v nějaké smyčce. Ale války se těžko dají udržet pod kontrolou a oni si nedělají takové starosti z důsledků, jaké by si dělat měli.“
„Jako Rusové a Američani během takzvané studené války,“ řekl Millard. „Zaslepení vzájemnou nedůvěrou. Znecitlivělí vůči nebezpečí díky neustálé publicitě.“
„Přísahám, že naše konverzace u večeře nejsou vždycky tak depresivní,“ zašeptala přes stůl Oliva Noor.
„Co když je to ta nebezpečná epocha, o které se zmiňuje proroctví?“ řekl jsem. „Mohlo by předpovídat válku mezi podivnými?“
„To je zajisté možné,“ souhlasil Horác.
„Pak je možná válka nevyhnutelná,“ řekl Hugh.
„Ne,“ nesouhlasila slečna Peregrinová. „To odmítám přijmout.“
Napsat komentář