Nová erotická série Penelope Douglasové Ďáblova noc není čtením pro citlivé povahy – naopak, plní se v ní ty nejzvrácenější fantazie… Přečtěte si ukázku prvního dílu Zvrácení, který už teď atakuje žebříček bestsellerů!
Vysoké kamenné zdi, obklopující panství Cristových, skončily a ustoupily stromům, jež lemovaly ulici. Ani ne za minutu už jsem zahlédla pouliční plynové lampy u svého domova.
Svítily do noci. Zabočila jsem doleva, stiskla další tlačítko na dálkovém ovládání a projela ve své Tesle bránou. Venkovní lampy zalévaly měkkou září kruhovou příjezdovou cestu s mohutnou mramorovou fontánou uprostřed.
Zastavila jsem před domem a rozběhla se ke dveřím. Chtěla jsem si jen vlézt do postele a počkat do zítřka.
Jenže když jsem vzhlédla, zarazila jsem se. V okně mého pokoje hořela svíčka.
Cože?
Od dopoledne jsem nebyla doma. A rozhodně jsem tam nenechala hořet svíčku. Měla slonovinovou barvu a stála zasazená ve vysokém skleněném svícnu.
Došla jsem ke dveřím, odemkla a vešla jsem dovnitř.
„Mami?“ křikla jsem.
Už předtím mi napsala, že si půjde lehnout, ale často mívala problém usnout. Třeba bude ještě vzhůru.
Ucítila jsem vůni šeříků z čerstvých kytic, které vždy mívala všude po domě, a rozhlédla jsem se po široké vstupní hale. Bílá mramorová podlaha se ve tmě zdála šedá.
U paty schodiště jsem vzhlédla ke třem podlažím, v nichž vládlo naprosté ticho. „Mami?“ zkusila jsem to znovu.
Obešla jsem bílý sloupek zábradlí a vyběhla do druhého podlaží, kde jsem zabočila doleva. Mé kroky tlumily koberce modré a slonovinové barvy, které zakrývaly dřevěnou podlahu.
Pomalu jsem otevřela dveře matčiny ložnice, po špičkách vešla dál a rozhlédla se po místnosti utopené ve tmě narušené jen světlem z koupelny, které nechávala neustále rozsvícené.
Došla jsem k posteli a natáhla krk. Snažila jsem se jí nakouknout do obličeje, který měla vždy otočený k oknu.
Blonďaté vlasy měla rozhozené po polštáři. Natáhla jsem se a odhrnula jí je z obličeje.
Pravidelné zvedání a klesání její hrudi mi prozradilo, že spí.
Pohlédla jsem na její noční stolek plný poloprázdných lahviček s léky. Zajímalo by mě, které a kolik si vzala.
Zamračila jsem se na ni.
Lékaři, odvykačka v domácím prostředí, terapie… Za ty roky od tátovy smrti nepomohlo vůbec nic. Moje matka se chtěla zničit zármutkem a depresí.
Naštěstí nám hodně pomáhali Cristovi – právě proto jsem měla v jejich domě vlastní pokoj. Nejen že pan Crist byl správcem otcova majetku a o všechno se staral, dokud jsem neodpromovala na vysoké, ale paní Cristová se ke mně chovala jako druhá máma.
Byla jsem neskutečně vděčná za jejich pomoc a péči, které se nám během let dostalo, ale teď… jsem byla připravená se o všechno postarat sama. Byla jsem připravená nemít v životě lidi, kteří se o mě starají.
Otočila jsem se, vyšla z ložnice, tiše za sebou zavřela a zamířila do svého pokoje o dvoje dveře dál.
Vešla jsem dovnitř a ihned si všimla hořící svíčky v okně.
Poskočilo mi srdce. Rychle jsem se rozhlédla. Naštěstí tu nikdo nebyl.
Že by ji zapálila máma? Nejspíš ano. Naše hospodyně měla dneska volno, takže tu nikdo jiný nebyl.
S přimhouřenýma očima jsem pomalu zamířila k oknu.
Na malém kulatém stolku vedle svíčky jsem uviděla tenkou dřevěnou krabičku.
Znepokojilo mě to. Že by mi tu Trevor nechal dárek?
Mohla ale být i od mé matky nebo paní Cristové.
Zvedla jsem víčko a nakoukla dovnitř. Odhrnula jsem slaměnou výplň a zahlédla břidlicově šedý, ozdobně vyřezávaný kov.
Vykulila jsem oči a ihned strčila ruku do krabičky. Věděla jsem, co v ní najdu. Sevřela jsem v prstech rukojeť a s úsměvem vytáhla těžkou dýku z damaškové oceli.
„Páni.“
Zakroutila jsem hlavou. Nemohla jsem tomu uvěřit. Dýka měla černou rukojeť s bronzovou křížovou záštitou. Pevně jsem ji sevřela v ruce, zvedla dýku k očím a prohlédla si její křivky a vyřezávání.
Kde se tu sakra vzala?
Meče a dýky jsem si zamilovala už v osmi letech, kdy jsem začala se šermem. Otec byl přesvědčený, že gentlemanská umění jsou nejen nadčasová, ale i nezbytná. Šachy mě naučily strategickému uvažování, šerm mě naučil lidské povaze a pudu sebezáchovy a tanec mě naučil ovládat vlastní tělo. Vše bylo nezbytné k tomu, abych se stala všestranně nadaným člověkem.
Sevřela jsem jílec dýky a vzpomněla si, jak mi otec poprvé vložil do ruky šermířský fleret. Byla to ta nejkrásnější věc, jakou jsem kdy viděla. Zvedla jsem ruku a špičkou prstu přejela po jizvě na krku. Hned jsem se mu opět cítila nablízku.
Kdo mi ji sem přinesl?
Nakoukla jsem do krabičky a vytáhla útržek papíru popsaný černým písmem. Olízla jsem si rty a mlčky přečetla slova.
Střež se hněvu trpělivého muže.
„Cože?“ podivila jsem se a zmateně svraštila obočí.
Co to mělo znamenat?
A pak jsem vzhlédla, zalapala po dechu a dýku i vzkaz upustila na zem.
Zadrhl se mi dech. Srdce se mi snažilo vyskočit z hrudi.
Venku před domem stáli bok po boku tři muži a hleděli k mému oknu.
„Co se to děje?“ vydechla jsem a usilovně přemýšlela.
Měl to být snad nějaký vtip?
Stáli venku naprosto nehnutě. Mrazilo mě z toho, jak na mě prostě jenom zírají.
Co to tu dělají?
Všichni na sobě měli džíny a černé kanady. Dívala jsem se do černých hlubin jejich očí a se skřípěním zubů se usilovně snažila netřást.
Masky. Černé mikiny a masky.
Zakroutila jsem hlavou. Ne. Nemohli to být oni. Určitě to byl jen nějaký vtip.
Nalevo stál ten nejvyšší z nich, na sobě břidlicově šedou masku, která vypadala jako z kovu. Pravou stranu jeho obličeje deformovaly rýhy jako po drápech.
Ten uprostřed byl menší a vzhlížel ke mně zpod černo-bílé masky s červeným proužkem na levé straně obličeje, který měl taky rozeklaný a zvrásněný.
A ten z mého pohledu napravo, jehož zcela černá maska splývala s černou mikinou, takže nebylo poznat, kde přesně má oči, z toho se mi rozechvěla hruď.
Zacouvala jsem od okna. Snažila jsem se popadnout dech a vrhla jsem se po domácím telefonu. Stiskla jsem jedničku s předvolbou na kancelář naší ostrahy, která sídlila jen několik minut odtud, a čekala, až hovor přijmou.
„Paní Faneová?“ ozval se mužský hlas.
„Pane Fergusone?“ vyhrkla jsem a pomalu se přesunula zpátky k oknu. „Tady Rika. Mohl byste poslat auto –“
Odmlčela jsem se, protože prostor před domem byl nyní prázdný. Odešli.
Cože?
Zatěkala jsem pohledem doleva a doprava, došla jsem až ke stolku a naklonila se přes něj, jestli je uvidím blíž k domu.
Kam sakra zmizeli?
Odmlčela jsem se a poslouchala, jestli ke mně odněkud z hlubin domu nedolehnou zvuky, které by prozrazovaly, že je někdo uvnitř, ale vládlo tu naprosté ticho.
„Slečno Faneová?“ oslovil mě pan Ferguson. „Jste tam?“
Otevřela jsem ústa a vykoktala: „Já… jsem myslela, že venku něco vidím… za oknem.“
„Hned k vám pošlu hlídku.“
Přikývla jsem. „Děkuju.“ S pohledem stále upřeným ven jsem zavěsila.
Nemohli to být oni.
Jenže ty masky. Byli jediní, kdo nosil takové masky.
Proč by sem jezdili? Proč by sem po třech letech jezdili?
O novince Zvrácení:
Rika byla vždycky poslušná a hodná holka. Ve skrytu duše se však nejednou toužila utrhnout ze řetězu. A vždycky ji to táhlo k bratrovi jejího přítele, Michaelovi, ze kterého jí běhá mráz po zádech. Potom ale jedna osudová noc změní život všem zúčastněným a Rika by měla mít strach. Jenže ho nemá… Michael si dobře uvědomuje, jakou má nad Rikou moc – jakou z něj má hrůzu. Když jeho bratr odjede studovat na námořní akademii a svou přítelkyni nechá samotnou a nechráněnou, Michael ví, že se naskytla dokonalá příležitost k pomstě. Před třemi lety poslala Rika do vězení jeho tři nejlepší kamarády. Teď jsou konečně na svobodě a odhodlaní proměnit každou její noční můru ve skutečnost.
Napsat komentář