Ony jsou ona a její matka. Žijí na dánském ostrově, píše se rok 1981. Šestnáctiletá dívka nastupuje na gymnázium, matka vlastní obchod s oblečením a parfémy. Jejich každodenní život vnímáme očima dcery, která zažívá drobné radosti i strasti dospívajících: Trapná zamilování, přátelství, večírky. Pod zdánlivě klidným tokem běžného života se však rodí tragédie. Neobyčejně úsporně napsaný román nepůsobí navzdory tématu temně a depresivně, o to větší je jeho emocionální účinek. Zasazení do dánského maloměsta 80. let vytváří zajímavou dobovou kulisu, ale mimořádně silný příběh o dceři a její matce je nadčasový. Přesvědčit se můžete v ukázce:
Na jídelním stole leží hromádka receptů. Na ní spočívá ruka její mámy, prsty zlehka bubnují do kuřete na paprice. Štíhlý nehet na levém prsteníčku se u nich dědí. Její kobaltově modrý rukáv je stažený přes hřbet ruky, zachvěje se, voda v radiátoru bublá. Nebe je světlé, slunce přímo nad mrakem. Z kuchyně se ozývá šramot. Palle chystá housku, dají si ji s opravdovým máslem. Teď se na křižovatce za obecním úřadem zjeví autobus, její máma se předkloní, už se usmívá.
Než vystoupí, vystrčí z autobusu hlavu. Na lavičce u nádražního stánku je prázdno, ráno tam leží skoro úplně nové montérky. V průběhu dne se k nim s Tove ještě několikrát vrátí, spekulují nad vysvětlením. Podle Tove dal někdo z fleku výpověď, určitě kvůli špatným pracovním podmínkám. Smluví se, že pokud tam ty montérky ještě budou, vezmou si je. Budou je mít na střídačku, s rolákem vypadají skvěle. Nějak si samu sebe v montérkách nedokáže představit. Ale naštěstí je to jedno. Míjí prázdnou lavičku, stánkař se na ni usmívá a ona se usmívá na něj, tenhle úsměv ji opustí až za čtvrt hodiny, když ke rtům přikládá hrnek.
„To koukám, žes roztřídila všechny recepty,“ řekne její máma.
„On je totiž rozfoukal průvan,“ řekne ona.
„To nevadí, udělalas to moc pěkně,“ řekne její máma, Palle tam stojí s prázdnou konvicí na kávu. Kromě másla cestou z nemocnice koupí i smetanu a bonbony, ty jsou pro ni.
„Chtěla jsem ti něco přivézt, Palle mě založil. Jsou to ty proužkované, co máš ráda,“ říká její máma.
Každý si jeden vezme, Palle už bude muset jít.
„Přijdu se za tebou někdy podívat, Palle,“ poznamená její máma.
„Nejdřív si dopřej trochu klidu,“ na to Palle.
„Klidu jsem si dopřávala tři neděle, taky musím do obchodu,“ opáčí její máma, Palle našpulí pusu, odnese konvičku.
Mávají mu, dokud není až u Barev laků. Pak se její máma vyzuje z bot a plácne sebou na gauč, kalhoty se jí vyhrnou nad bílé kotníky.
„Aah, nepodala bys mi deku?“ řekne. „Tady je tak krásně.“
Donese jí vlněný pléd a sobě sklenici vody, postaví ji na stolek, na podtácek.
„Díky, beruško,“ řekne její máma.
„Mám ti donést domácí oblečení?“ zeptá se, její máma zavrtí hlavou: „Ne, za chvíli se dojdu převlíct. Jen si chci chvíli lehnout.“
Posadí se jí k nohám, dostane kousek deky. Na ulici zběsile štěká pes, po chvíli štěkot přejde v krátké zavytí.
„Aha, už si pro něj přišli,“ říká její máma.
Trochu se zasmějí a pak ještě trochu.
„Čemu se chechtáš?“ ptá se její máma, chechtají se ale dál. Vlněná deka se krabatí a dělá boule, pilea v okně potřebuje zalít, tak ji zalije, a přitom odnese i použitý talířek, kterého si všimne za televizí. Její máma zhluboka dýchá: „Ne,“ řekne s výdechem, a pak: „A teď už běž udělat úkoly. Je hodně pozdě, ne?“
„Zas tak pozdě není,“ řekne ona.
Vstane a jde si pro tašku, leží na chodbě. Odnese ji do obýváku, na koberci vedle gauče si klekne. Teď se jí rozbuší srdce, ze dna tašky vytáhne peněženku a položí ji na stolek.
„Jó, vidíš, díky, beruško,“ řekne její máma.
„Podívej se do ní,“ vyrazí ze sebe, odkašle si, dá si ruku před pusu, její máma uchopí peněženku a otevře ji, podívá se na čtyři stokoruny a potom vzhlédne, svraští obočí:
„Jak to?“ řekne, ale ona nemůže odpovědět, bolí ji v krku. Znovu si odkašle, pořád nemůže popadnout dech, ruku si drží před pusou, v gauči to zavrže, i když její máma leží úplně nehnutě: „Tys vůbec nic neutratila?“ pronese.
Ona zavrtí hlavou.
„Ale cos jedla?“ řekne její máma.
Volnou rukou ukáže za sebe, její máma se podívá směr kuchyně, pohybuje jen očima. Dál leží bez hnutí s peněženkou v dlaních, pak skoro neznatelně zavrtí hlavou: „To je mi strašně líto,“ řekne.
„Ve skříni byla fůra jídla,“ vypraví ze sebe, vyhrabe se na nohy a rychle zmizí v kuchyni, pustí vodu: „Pak mě to úplně začalo bavit,“ zakřičí, utře si oči, otevře zásuvku a přehrabuje se v ní, zase ji zavře. Z mrazáku vezme jeden sáček rozpůlených baget a stoupne si s ním do dveří: „A taky jsem pekla!“ řekne, její máma přikývne, lehce vypoulí oči, unaveně se usměje.
Napsat komentář