Soubor dvanácti young adult povídek českých autorů spojených obdobím vánočních svátků. Vedle známých jmen české literatury pro mládež, jakými jsou Theo Addair, Anna Musilová nebo Kateřina Šardická, nabízí kniha Nejkrásnější dárek i pár překvapivých debutů. S jednotlivými hrdiny se vydáte po stopách vánočního zločinu, uváznete v kavárně za sněhové kalamity nebo podniknete odvážný pokus o záchranu vánočních kaprů. Začtěte se spolu s námi do dvanácti neopakovatelných příběhů o skutečném kouzlu Vánoc, protože kdy jindy, než právě o Vánocích můžeme doufat v dobré konce…
Theo Addair se narodil na Královských Vinohradech v Praze. Odmala byl jako pytel blech a jedině knížky ho dokázaly udržet v klidu. Krom psaní je jeho zálibou cestování a s ním spojený zájem o cizí jazyky. Se svými krátkými povídkami se umístil v několika literárních soutěžích včetně Ceny Karla Čapka. Jeho debutový román Muffin a čaj (Yoli, 2018) zaznamenal u české mládeže nebývalý úspěch, stejně jako jeho pokračování Koláčky a spiklenci (Yoli, 2019), z jehož výtěžku autor podporuje činnost spolku Prague Pride, a konkrétně poradny S barvou ven. Autorovi vyšly rovněž dva fantasy romány Ve stínu oskeruše: Na kraj světa (Laser, 2019) a jeho pokračování Ve stínu oskeruše: Čtyřměstí (Laser, 2020).
THEO ADDAIR: Vánoční zločin
Ráno po Štědrém večeru si přispali. Daniel tvrdil, že se mu v Krampeřicích vždycky dobře spí, a Kit nikdy nebyl proti delšímu spánku. Zvlášť když šli do postele včera tak pozdě, a navíc jim máma nalila víno stejně jako sobě a Claře s Petrem, když už je vám těch osmnáct, jak prohlásila.
Teď Kit seděl na posteli ještě bez trika a snažil se v košíku ponožek najít pár. Ten košík ale určitě miloval originalitu, a tak sežral každou ponožku, která se podobala jiné. Kit se v něm přehraboval a pozoroval Daniela, jak si natahuje džíny.
Ten působil mnohem probuzeněji. Nejspíš proto, že když si čistili zuby, důkladně si umyl obličej ledovou vodou, zatímco Kit byl toho názoru, že v zimě se k němu nic ledového nesmí po ránu přiblížit, a tak si jen namočenými prsty protřel oči.
Vtom na dveře Kitova pokoje zabušila máma. „Jste vzhůru?“
„Teď už jo,“ zamumlal vyčítavě a Daniel nad ním potřásl hlavou.
Máma se za dveřmi zasmála. „Kdybys nepovídal! Už jste byli v koupelně.“
„Tobě taky nic neunikne. Můžeš klidně dovnitř, výjimečně tady neobcujem.“
„Cristiane!“ zasyčel Daniel a zčervenal.
„Paráda,“ kývla nevzrušeně máma, teď už v pootevřených dveřích. „Tak to musím využít vzácného okamžiku a pozvat vás na snídani.“
Kit ožil. „A máme Roscón de Ježíšek?“
„Čerstvoučký a voňavoučký! Jestli si pospíšíte, třeba vám ho nesním,“ mrkla na něj a zavřela za sebou.
„De co?“ podivil se Daniel.
„No, správně to je Roscón de Reyes,“ zívl Kit. „Jako že se jí na Tři krále. Ale když ho jíme na Vánoce…“
Daniel se zasmál a začal po zemi hledat košili. „Tak jdeme na něj?“
Kit souhlasně zabručel, usoudil, že se přidrží barevného schématu Vánoc, a k zelené ponožce vybral červenou.
V kuchyni už voněly dobroty a horká čokoláda. Kit se zhluboka nadechl a usmál se.
„Ách. Mami, ty jsi vánoční víla.“
„Lichotky, lichotky,“ broukla a postavila na stůl láhev se šlehačkou. „Tak dobrou chuť. Sluší vám to, mimochodem.“
„Že jo?“ zaradoval se Kit a pohladil si velké žluté C na rudém svetru.
Daniel, oblečený pro změnu v tmavomodrém se stejně žlutým D, přikývl. „Clara si s tím musela dát spoustu práce.“
„Podle mě jí dalo nejvíc zabrat, aby ty písmena byly šišatý,“ smál se Kit. „Jinak plete jako profík.“
„Ale takhle jsou mnohem autentičtější,“ prohlásil Daniel.
„Už na mě zase jdeš s tou učitelskou hantýrkou. Myslíš, že když budeš používat dlouhý slova, tak mě ohromíš?“
„A ne snad?“
„Ale jo, trochu,“ připustil Kit a natáhl se po talíři. „Hlavně se zase nepouštěj do proslovu o tom, že jsou ty barvy podle knížky, a ne podle filmu.“
„Důležitost tkví v detailech,“ zabořil Daniel obličej do hrnku s čokoládou, a tak velkou porcí šlehačky, že její setrvání na hladině popíralo přírodní zákony.
Po snídani pomohli s nádobím a máma se doslova zašila v ložnici, aby konečně vyzkoušela nový šicí stroj. Na dárek se složili s Petrem a Clarou. Když ho rozbalila, zavýskla ještě radostněji než dvojčata nad malířským stojanem a kolem s přehazovačkou.
Najednou Daniel vyhrkl: „Na tohle jsme museli zapomenout!“
Stál u stromku a držel malý balíček ledabyle zachumlaný do nevzhledného čehosi. Spíš než dárkový papír to připomínalo ten, do kterého se balí v cukrárně zákusky.
„Vypadá to, jako by to balila Věrka,“ uchechtl se Kit.
„Ta by použila víc lepenky,“ otáčel Daniel zatoulaným dárkem. „Zvláštní… Ani tu není napsáno, pro koho je.“
„Tak to rozbal, ne?“
Daniel opatrně odloupl okraj balicího papíru. Kit se rozesmál a cvrnkl po něm pěnu z nádobí. „No tak, nepiplej se s tím zase!“
Daniel obrátil oči ke stropu, odtrhl z obalu cár a ostentativně ho hodil na podlahu. „Lepší?“
„Dokonalý.“ Kit k němu přešel a zezadu ho objal. Musel si stoupnout na špičky, aby ho mohl políbit na krk. Daniel se otočil, ale Kit se mu vysmekl. „Kdepak! Napřed dárek, potom líbání.“
***
Radek Blažek je autorem románů Horská chata („Jejich zimní radovánky smete lavina hrůzy!“), Jurassic Prague („Otevřít v Praze rezervaci s dinosaury se zdálo jako dobrý nápad.“) nebo Smrtící prázdniny („Chtěli si odpočinout od školy, místo toho budou odpočívat v pokoji!“). Pokud jste o nich neslyšeli, nic se neděje.
Autorovi se nechtělo čekat, až si jeho talentu všimne nakladatel, a tak si všechny knihy vydal sám. Od té doby je rozdává jako dárky svým kamarádům. A aby toho nebylo málo, našel si práci v knižním marketingu, kde může vymýšlet hesla na plakáty, popisky na Instagram nebo dávat skutečným spisovatelům nevyžádané rady ohledně názvů jejich děl. I tak ale pořád sní, že jednou nějaký ten „pořádný román“ napíše.
Radek pochází z Třebíče, kam taky zasadil děj své povídky. Už řadu let žije v Praze, ale na Vánoce se do rodného města pořád rád vrací.
RADEK BLAŽEK: Nejdelší noc v roce
Na bílý sníh vystříkla krev a já jsem zaječela.
Instinktivně jsem si zakryla oči a několikrát se zhluboka nadechla, abych se přestala třást. Uklidni se, Žofie, opakovala jsem si v duchu. Uklidni se. Věděla jsem, že sem nemám chodit. A nešla bych, kdybych nemusela. Ale to už teď bylo jedno.
Bylo dvaadvacátého prosince večer, zimní slunovrat, a já stála uprostřed zasněženého náměstí v Třebíči. To je město na Vysočině, kdybyste nevěděli. Na rozdíl od většiny republiky tady ještě občas míváme i sníh. Stála jsem mezi stánky s perníčky, horkou čokoládou a punčem a sledovala jsem, jak se rudá krev vpíjí do třpytivého sněhu.
Nejzvláštnější na tom bylo, že to nikomu nepřišlo divné. Nikdo se nad tou krví nepozastavil. Lidi dál spokojeně popíjeli svařák, smáli se s přáteli a korzovali po náměstí ozářeném zlatými světýlky. Dospělí nasávali vůně pražených mandlí a přepálenýho oleje z langošů, děti pobíhaly kolem velkýho ozdobenýho stromu a snažily se navzájem trefit sněhovou koulí jakoby nic.
Jenom já jsem stála uprostřed toho víru veselí a světel a koukala se, jak sebou kapr bez hlavy naposledy škubl.
Ležel tam na pultu stánku s rybami a bylo to tak smutný, že mi z toho bylo do breku. Ani ne tak kvůli tomuhle konkrétnímu kaprovi jako spíš celkově. Všichni říkají, jak jsou Vánoce nejkrásnější svátky v roce. Šťastné a veselé – mají to přímo v popisku. A ta radost, štěstí a klid jsou přitom dárkově zabalený do krutosti, zabíjení a krvavých cákanců.
A mně to bylo tak líto. Tak STRAŠLIVĚ MOC líto. Vánoce jsem jinak měla opravdu ráda. Milovala jsem pečení cukroví s mámou – a samozřejmě následné ochutnávání, které mi máma dovolovala i před Vánoci, protože každý ví, že před Štědrým dnem chutná cukroví nejlíp. Bavilo mě pomáhat tátovi vybírat dárek pro mámu. I zdobení stromečku s mladším bráchou, kterej většinu času dokázal bejt pěkně otravnej, ale u stromečku jako by se zase změnil v malý dítě, co věří na Ježíška, takže poslušně věšel sušený pomeranče tam, kam jsem mu řekla. Vidíte? Vánoce mám fakt ráda.
Jenom ti kapři.
To je jediná věc, která mě na českejch Vánocích doopravdy štve.
Nejsem stoprocentní veganka, to je v Třebíči dost těžký. Když jsem jednou ve školní jídelně řekla, že chci místo řízku s bramborovou kaší něco veganskýho, dali mi na talíř jen tu bramborovou kaši. Každopádně ale nejím maso a snažím se omezovat i další živočišný výrobky. Vlastně mi ani tolik nevadí, že kapry někdo jí, jako spíš, jak s nimi rybáři zacházejí (najděte si o tom nějaký články nebo videa, je to strašný). A když s tím nikdo dospělej nebyl ochotnej nic udělat, nezbývalo, než aby to zkusila osmnáctiletá holka.
Ve Švédsku taky stačila jediná holka na to, aby se začalo víc mluvit o klimatický změně, tak proč bych v Česku já nemohla otevřít debatu o zabíjení kaprů? pomyslela jsem si a myšlenka na Gretu Thunberg mi vlila odvahu do žil. Sevřela jsem ruce v pěst a přistoupila ke stánku.
Za pultem zrovna kluk v bleděmodrým kulichu s bambulí zabalil kapra do novin a podal ho zákaznici přede mnou. Když uviděl, že přicházím, zvedl oči od kapří hlavy, kterou balil zvlášť, a usmál se.
Mohlo mu být zhruba tolik co mně, možná o rok víc, a musím přiznat, že byl docela roztomilej. Takovej ten typ kluka, kterej si neuvědomuje, jak je hezkej. Když se nad tím zamyslím, je vlastně dost nefér, že holky mají pocit, že se musí snažit, aby se ostatním líbily, zatímco kluci se tím vůbec nestresujou a stejně vypadají dobře.
„Tak tady to máte, paní,“ podal zákaznici kapří hlavu, očistil si ruce do zástěry a vzal si od ní peníze. „Moc díky a veselé Vánoce!“
„Ten kapr asi moc veselý Vánoce mít nebude…“ prohlásila jsem. Paní přede mnou na mě vrhla zamračený pohled a odešla se svým zabitým kaprem ke stánkům s trdelníky (které samozřejmě na našem vánočním trhu nesměly chybět).
„Ahoj!“ zazubil se na mě kluk, jako bychom se znali. Měla jsem matný tušení, že jsme se kdysi potkali na plese gymplu. Třebíč není velký město, většina lidí v našem věku se tady zná nebo o sobě alespoň ví, ale jak se tenhle tmavovlasej kaprovrah jmenuje, to jsem si nevzpomněla. „Ty seš proti kaprům?“ zeptal se.
„Proti kaprům ani tak ne, ale proti jejich zabíjení jo,“ odpověděla jsem. „Nepřijde ti to zbytečně krutý? Kapři cejtí strach a bolest stejně jako psi nebo kočky, víš?“
„Neboj, když se kapr před zabitím klepne, nic necejtí,“ řekl kluk s modrým kulichem. „Musíš ho trefit přesně do hlavy, pak se netrápí.“
„Jenže on se trápí už předtím. Při výlovu, při převozu, když je v kádi s tisícema dalších kaprů…“ vyjmenovávala jsem.
„To zase nepřeháněj, tisíc se jich do kádě nevejde,“ ohradil se kluk. Už se nesmál. Tváře se mu zbarvily do červena.
„Prodavači je berou za žábry, což je hrozně bolestivý, při převozu se jim lámou ploutve… Jednou jsem viděla kapra, kterýmu chyběla půlka hlavy,“ vychrlila jsem na něj. Ta vzpomínka na skorobezhlavého kapra mě dodnes strašila. Možná to byl ten moment, kterej mě přivedl k vegetariánství. „Podle mě to je hrozný. Nehumánní.“
„Hele, já vím, že někteří prodavači jsou hovada, ale my ne. Naši kapři jsou v pohodě…“
„Jo, aha, tak v pohodě…“ ukázala jsem na krev na pultu a na zemi okolo stánku. „Promiň, ale to úplně nevypadá, že by byli v pohodě.“
Sáhla jsem do kapsy, kde jsem měla pečlivě připravenou zbraň. Rudé potravinářské barvivo v kelímku. Odšroubovala jsem ho a vychrstla hustou gelovou hmotu do kádě s kapry. Voda se okamžitě začala zbarvovat do krvavě rudé.
„Co…?!“ vykřikl kluk s modrou čepicí.
Mrskla jsem po něm prázdný kelímek a vzala nohy na ramena.
Napsat komentář