Nefritová lilie je barvitý, provokativní a krásný příběh o přátelství, mateřství, ceně lásky a síle odříkání a odvahy. Děj románu se prolíná mezi lety druhé světové války a současností. V roce 1939 se dvě dívky potkávají v Šanghaji, známé jako „Paříž Východu“. Nádherná Li, která zde vyrůstala, a Romy – židovské děvče, jež do Šanghaje uprchlo spolu se svými rodiči z nacisty okupované Vídně. Dvojice se rychle spřátelí a za krátkou dobu je prakticky nerozlučná. Ale i přes jejich silné pouto jsou od sebe nakonec odloučeny odstředivou silou všudypřítomné války. V roce 2016 pátrá Alexandra po tajemství, které před ní skrývali její prarodiče a souvisí s překrásným nefritovým přívěskem ve tvaru lilie. Navnaďte se ukázkou a pak se pusťte do celé Nefritové lilie.
Prolog
Šanghaj, 14. října 1944
Tehdy Romy poprvé porušila pravidla, která stanovil papá. Když nahmatala v kapse kabátu uprchlický pas a přiblížila se o další krok ke kontrolnímu stanovišti v ghettu, sevřelo se jí hrdlo. Pas jí měl umožnit studovat na univerzitě ve francouzské koncesi, a už teď bylo jasné, že se tam dostane až po večeři. Původně myslela, že stihne večerní přednášku o infekčních chorobách, ale musela jen bezmocně stát s těžkou učebnicí v tašce, jejíž popruh se jí zařezával do ramene.
Když přistoupila k neutrálně se tvářícímu japonskému vojákovi, zadržela dech. Chtěla mu ukázat učebnici, ale mladík se s povzdechem ohnal po komárovi a kývnutím naznačil, že Romy má jít dál. Byl stejně zpocený, unavený a vychrtlý jako ona.
„Do zákazu vycházení se vraťte,“ vyštěkl. „Jinak…,“ prohodil, a přitom si přejel prstem přes krk.
Romy přikývla, ale neodvážila se promluvit. Byla tak vyděšená, že se bála ohlédnout, a neměla dost peněz, aby si mohla najmout některou z rikš proplétajících se mezi trolejbusy. A tak se rychlým krokem vydala směrem ke Garden Bridge. Taška s učebnici ji bouchala do stehna. Romy si okrajem matčina kabátku setřela pot z čela a snažila se zahnat myšlenky na rodiče. Nedovolili by jí opustit ghetto. Bylo to nesmírně riskantní, a kdyby ji po tom všem chytili…
Když vstoupila na železnou konstrukci Garden Bridge, ucítila, jak vzhůru stoupají podivné vůně linoucí se z nespočtu džunek plujících po řece Su-čou. Teplý vzduch byl prodchnuty těžkým zápachem splašků a smažených ryb, ale i příjemnou vůni kardamomu, skořice a anýzu. Rodiny v malých člunech se smály a pokřikovaly. Prádlo pověšené na šňůrách upevněných mezi tramy povlávalo ve svěžím vánku a večerem zaznívaly údery lžic do pánví a hrnců.
Když Romy došla až na konec mostu, spatřila pouličního prodavače nudlí, který jí věnoval bezzubý úsměv a zeptal se: „Dáte si, slečinko?“
Zavrtěla hlavou. Kručelo jí v břiše. Od rána nejedla nic kromě misky vodnaté rýže.
Šla dál a ve snaze nemyslet na jídlo vymýšlela, jak by se mohla nepozorovaně vplížit do nejluxusnějšího hotelu v Šanghaji. Po chvíli zabočila a spatřila nábřeží Bund, třpytící se podél černé řeky Chuang-pchu. Nad chodníky se tyčily banky, postavené v románském stylu, a úřední budovy, inspirované obdobím renesance, jejichž střechy byly posázené vlajkami se symbolem vycházejícího slunce. Zamířila k hotelu z období art deco, který zdobila pyramidová střecha v barvě zeleného jablka. Cathay. Před otočnými dveřmi stáli rozesmátí japonští vojáci, a právě připalovali cigarety bledým, hubeným ruským prostitutkám s rudými rty, oblečeným v hedvábných šatech.
Romy je minula se skloněnou hlavou a bedlivě se snažila nenavázat oční kontakt. Byla ráda, že má na sobě matčin hnědý kabát. Už to má téměř na dosah…
Nervózně vešla do hotelové haly a dávala si dobrý pozor, aby podpatky na mozaikové dlažbě příliš neklapaly. Foyer byl plný personálu v nažehlených bílých stejnokrojích. Servírky roznášely velké láhve šampaňského a stříbrné tácy s whisky. Japonští vojáci postávali mezi německými, francouzskými a čínskými páry: muži byli oblečeni v bílých smokinzích a ženy měly kolem ramen péřová boa v pastelových barvách a na krku se jim třpytily diamantové náhrdelníky. Páry si povídaly s elegantními čínskými dámami v cheongsamech s rozparkem a stojatým límcem nebo v plesových šatech s odhalenými zády, které si neustále pečlivě přejížděly rukou, aby je urovnaly. Romy náhle zaslechla, jak číšník anglicky říká: „Dámy a pánové, následujte mě, prosím. Představení už za chvíli začne. Doprovodím vás ke stolům.“
Romy se rozhlížela po sále plném hedvábné dekadence, štiplavého kouře a těžké vůně parfémů a trochu jí začaly slzet oči. Cítila se nejistě a měla strach. Ale byla příliš blízko a nemohla to vzdát. V tom baru byl člověk, kterého zoufale hledala a kvůli němuž riskovala život.
Dělilo ji od něj jen pár kroků. Orchestr začal hrát úvodní tóny Gershwinova „Summertime“. Romy se zhluboka nadechla, aby zklidnila bušící srdce, a vydala se dřevěnými dveřmi za vůní kouře a whisky do jazzového baru. Nikdo se to nesmí nikdy dozvědět. Jinak budou oba mrtvi.
