Když Remy za záhadných okolností zdědí vilu na francouzské Riviéře, využije možnosti od všeho utéct a utřídit si život. Během svého pobytu ale objevuje seznam uměleckých děl ukradených během druhé světové války, jehož součástí je i obraz, odnepaměti visící na stěně jejího pokoje… Začíná se odvíjet příběh o válce, vášni a umění napříč generacemi. Strhující novinka od Natashy Lesterové, oblíbené autorky bestsellerů Pařížská švadlena a Skříň plná Diora.
Knihu Dům na Riviéře u nás koupíte ZDE.
„Přijdu pozdě,“ řekla zoufalá Éliane Yolandě, která se ve svých pěti letech o Élianiny povinnosti ani trochu nestarala. Z Yolandiných zaťatých pěstiček bylo ve skutečnosti zřejmé, že na všechny Dufortovy již brzy sešle svůj spravedlivý hněv. Pokud Éliane nenajde k snídani něco jiného než okoralý chléb, Yolande vybuchne a Éliane zmešká ranní přednášku na umělecké škole. „Všichni máme hlad,“ vyjela na Yolandu Angélique, druhá nejstarší po Éliane.
Éliane se zadívala na zachmuřené a zamlklé tváře svých sester. Dvanáctiletá Jacqueline na ni upírala prosebné oči, které ji vybízely, aby zkrotila jak Yolandin herecký výstup, tak i Angéličinu výbušnou povahu. Osmiletá Ginette zívala, protože ji vzbudila směsice zvýšených hlasů.
Bylo jasné, že přijde pozdě. Ale její sestry nemohly za to, že rodiče vkládali všechny dostupné prostředky, včetně celé Élianiny výplaty, do sotva přežívající brasserie, takže v domě nebylo co do úst. Otočila se a navzdory téměř fyzické bolesti, kterou při pouhém pomyšlení na svůj plán cítila, posbírala všechny své štětce ze sobolí srsti, hodila je do tašky a pevným, ale láskyplným hlasem řekla Yolandě: „Slibuju, že zítra budeš mít k snídani croissant. Ale jen když se oblékneš do školy a necháš se od Angélique učesat.“
Yolande vyskočila ze svého slzavého údolí na podlaze, a když se vrhala k Éliane, její blonďaté vlasy poskakovaly stejně jako její nově povznesená nálada. „Merci,“ zašeptala s hlavou zabořenou do Élianiny sukně.
„Mám tě ráda,“ pronesla Éliane a pohladila sestru po vlasech. A pak, zatímco jim Angélique nevěnovala pozornost, protože pomáhala Ginette najít boty, pošeptala Yolandě do ucha: „Angélique má strach. Je to první rok, kdy se o tebe bude starat. Tak jí pomáhej. Pak uvidí, že se o tebe nemusí tolik bát.“
A když líbala na rozloučenou Angélique, vysvětlila jí: „Yolande jenom touží po tvé náklonnosti. Spíš ji obejmi. Pak se bude chovat slušně.“
Od patnáctých narozenin Angélique uplynulo teprve šest měsíců. Jejím dárkem bylo, že od Éliane převzala takzvané privilegium vypravovat děti do školy a vodit je domů, na konci dne vyzvedávat zbytky z brasserie k večeři, nakrmit jimi děti a uložit je do postele. Yolande a Angélique se stále nevyrovnaly s nepřítomností Éliane, která teď trávila čas v práci. Naštěstí Ginette a Jacqueline stačilo jen vroucně obejmout a políbit a Éliane mohla odejít a s klapotem seběhnout po točitém schodišti z jejich bytu ve třetím patře do Galerie Véro-Dodat – kdysi honosné pasáže z období Belle Époque. Ta byla lemována bývalými luxusními, ale nyní většinou zcela opuštěnými mahagonovými výlohami obchodů, oddělenými oprýskanými mramorovými sloupy s cherubínky, kteří se věčně usmívali navzdory tomu, že většině z nich chyběl přinejmenším prst na noze, ne-li noha celá.
Z brasserie jejích rodičů se linul vlhký pach zvětralé kávy, vznášel se kolem koulí starých plynových lamp a nutil nemnohé opovážlivce, kteří se odvážili vstoupit do pasáže, spasit neponičené chuťové buňky útěkem.
Jakmile vyšla na ulici, pokračovala k Louvru, kde studovala a pracovala, osvobozená od svazující přítomnosti svých sester. Cesta jí dala pocítit jak lehkost úlevy, tak tíhu ztráty, protože všechna objetí, polibky i drobné projevy náklonnosti teď patřily jenom Angélique. Éliane doufala, že si její sestra těchto láskyplných gest náležitě váží.
