První český horolezec, který zdolal všechny osmitisícovky světa: Radek Jaroš. O tom, jak v mrazu přišel o prsty a jak zachraňoval životy druhých, se dočtete v knižním rozhovoru Nahoru na horu, který jde jeho zážitkům i osobnosti až na dřeň. Vede jej zkušený novinář Jiří Macek a vychází v nakladatelství Vyšehrad. A my přinášíme exkluzivní ochutnávku.
Začneme Korunou Himálaje, konkrétně Mount Everestem. Vraťme se ale k vašemu prvnímu pokusu, který nebyl úspěšný, to se psal rok 1994.
Původně jsem nechtěl jet. Věděl jsem už, že expediční lezení na rozdíl od skalního je neskutečně drahý špás, a ještě časově náročný. K tomu je velice malá pravděpodobnost, že člověk uspěje. Když dám 10 tisíc, tak pojedu do Francie a tam vydržím měsíc. Pak pojedu na měsíc a půl do velehor a potřebuju na to půl milionu. Vylezu do 7000 metrů, není počasí, otočím se a jedu domů. A je po expedici.
Na vysoké hory jsem po Rusku a expedicích na Ťan-šan a Altaj na konci devadesátých let minulého století zanevřel a věnoval se skalnímu lezení. Jenže pak přišel kámoš Tomáš Kastner s nabídkou jet na Everest, že mají jedno místo. Tři měsíce jsem věc neřešil. Pak zavolal znovu, ať dám půl milionu a že s nimi mohu vyrazit. Tak jsem „vytáhl“ půl milionu a jel. Stoupali jsme z Tibetu severní stěnou a dolezli do 7000 metrů, přesněji do 7300. Jenže se zkazilo počasí, deset dnů v kuse sněžilo. Po třech dnech toho sněhového přívalu jsme s obrovským štěstím utekli. Ale dostat se dolů bylo docela peklo, kolem nás lítaly laviny snad každých pět minut.
Na co v tu chvíli myslí horolezec?
Za prvé myslí, že to je konec, jiná myšlenka skoro není. My jsme ale na lavinu na začátku paradoxně čekali jako na smilování. Aby přeletěla těsně vedle nás nebo přes naše stany, byli jsme totiž ukrytí pod skalami na bezpečném místě. Doufali jsme, že nám vyčistí koridor. Laviny lítaly všude, jen ne u nás, abychom mohli v jejích stopách bezpečně sestupovat dolů. Málokdy totiž spadne druhá lavina ihned na stejném místě. I přesto jsme se nakonec naštěstí dostali v pořádku dolů do bezpečí.
Bral jste to tak, že jste vyhodil půl milionu, když jste se nedostal na vrchol?
Byly i nebyly to vyhozený prachy. Nejdůležitější pro mě bylo zjištění, že jsem si, i přesto že jsme byli neúspěšní, uvědomil, že lezu a vedle mě jsou horolezecká esa. Hlavně Ital Fausto De Stefani, který měl v té době jedenáct osmitisícovek a brzy se stal pátým člověkem, jenž zdolal všech čtrnáct. Bylo mi najednou jasné, že jsem lezl vedle jednoho z nejlepších lezců na světě a že s ním dokážu držet krok. To mě v mé touze zdolávat vrcholy neskutečně nakoplo. Třeba jeden úsek lezl Joska Rakoncaj, taky neskutečné eso, třináct hodin, a já s Faustem devět. Obrovská motivace. Uvědomil jsem si, že tohle je prostředí, kde bych mohl být dobrý. To bylo v roce 1994.
Šli jste už tehdy bez použití kyslíkových bomb?
Jasně. Everest (8848 m) byla moje první expedice a od začátku bylo jasné, že polezeme bez kyslíku. Měli jsme k dispozici jednu láhev, kterou jsme ve výsledku krmili karburátor motoru agregátu, který nám vyráběl elektřinu. Nebyl totiž dobře nastavený a v nedostatku kyslíku ve výšce pět kilometrů moc nefungoval. Naše jediná láhev.
Když jsme pak lezli v roce 1998, měli jsme s sebou láhve dvě. Ale já jsem ani neuvažoval o tom, že bych je mohl použít. Můj spolulezec ve výšce 7700 metrů řekl, že dál jde s kyslíkem, že nad námi je strašně nebezpečný terén, a až se budeme vracet, budeme vyčerpaní. Tak jsme začali kyslík v táboře zprovozňovat. Vtipné bylo, že jsme záhy přišli na to, že s přístrojem neumíme zacházet. Tak skončila „éra kyslíku“. No a když jsem v devadesátým osmým zvládl Everest bez kyslíku, jak bych si pak připadal, kdybych příště lezl s kyslíkem?
Klienti expedic, které mají nosiče a kyslík, ale po návratu stejně jako vy řeknou: „Byli jsme tam.“
Je svoboda, každý může jít nahoru, jak chce. Nevadí mi to, ale neuznávám to, je mi to cizí. Co mě ale opravdu štve, je, že tihle lidé o výstupu pak neříkají, jak to doopravdy bylo. Nikde neřeknou, že měli k ruce šest šerpů, kteří jim postavili všechny výškové tábory, ráno je probudili, dali jim snídani do stanu a v sedmi tisících vyndali kyslíkovou bombu, nasadili jim masku, kterou tam vynesli, a na cestě měli připravené další kyslíkové bomby. Navíc jim zavěsí fixní lana ze základního tábora až na vrchol. A oni vlastně vůbec nelezou, jenom šplhají po laně. Tohle neřeknou. Řeknou: „Vylezl jsem na Everest nebo na K2.“ A hrdě se hlásí do skupiny s Messnerem.
A s Jarošem.
O mě nejde, ale takový přístup ke sportu a prezentaci sportovního výkonu mi samozřejmě nesedí. Jde o princip horolezectví. A z mého pohledu je to proti čistotě a férovosti horolezectví v tom pravém slova smyslu. Jako byste jel Tour de France a přidělal si na kolo motorek. A následně přednášel o velké cestě, vůli a touze po vítězství. Ve všech sportech se bojuje proti dopingu a podvodům. Nakonec není tomu tak moc dávno, co jistou Belgičanku diskvalifikovali, že měla elektromotorek v rámu závodního kola. Každý z nás zároveň ví, že i Romanu Kreuzigerovi nebo Chrisi Froomovi ujede obyčejný turista na elektrokole do kopce. Jen ve výškovém horolezectví si tak trochu lžeme do kapsy, jak se říká.
Uběhly čtyři roky a v roce 1998 jste se na Everest vydal podruhé.
Nahoru jsem se dostal s Vladimírem Noskem, což byl obrovský úspěch, byli jsme teprve dvanáctým a třináctým člověkem na světě na vrcholu Everestu ze severní strany, z Tibetu, bez kyslíku. Dvacet let poté, co bez kyslíku vylezli Reinhold Messner a Petr Habeler. Za dvacet let přibylo jen deset lidí, prostě bomba. Expedice byla skvělá tím, že zde byla parta lidí, jaká by měla v horách být. Tým, do slova a do písmene. Přitom žádný z nás nepatřil do té doby mezi známé lezce. Všichni si pomáhali, všichni makali a přáli si úspěch navzájem. Někdo se mě ptal, proč jsem si nejvyšší horu nenechal na konec celého velehorského snažení. Za prvé jsem o nějaké Koruně Himálaje nevěděl a za druhé to byla shoda okolností.
Radek Jaroš (1964) je český horolezec a autor knih. Stal se 15. horolezcem na světě a prvním Čechem, který vystoupil na všech 14 světových osmitisícovek bez použití kyslíku. V roce 2019 dokončil výstupy na nejvyšší vrcholy všech kontinentů. Je členem novinářského profesního sdružení Czech Travel Press.
Napsat komentář