Kam až může zajít člověk, který cítí hlubokou nenávist? Sídlo největší skandinávské banky SEB ve Stockholmu se jednoho podzimního odpoledne ocitne pod palbou odstřelovačů. Série výstřelů zaměřená na civilisty ustane stejně rychle, jako začala. Na schodišti před budovou leží několik mrtvých. Poprava za bílého dne. Policii se i přes okamžitý zásah nedaří střelce dopadnout a motiv chladnokrevného útoku zůstává tajemstvím. Novinové titulky ale, zdá se, mají jasno – hlavní město Švédska se stalo terčem dalšího teroristického útoku. Detektivové Rickard Stenlander a Erik Svensson jsou nejprve s tímhle vysvětlením zajedno, když ale začnou případ rozplétat, zjistí, že oběti spojuje jedno – všechny pracovaly v bance ve stejném oddělení. Všechny nitky rozpletete v thrilleru Mrchožrouti:
Adolf Bergsjö se rozhlédl. Pomalu se začínal orientovat. Měkké obrysy kolem něj osvětlovala matná záře osamělé pouliční lampy. Snažil se rozpomenout. Přece tu už někdy byl – nebo snad ne? Otřásl se. Pustila se do něj zima a objal se rukama. Marně hledal vodítko v křivolakých zákrutech paměti, které ho zaváděly do slepých uliček. Země pod ním se houpala, chytil se sloupu, aby motání hlavy přešlo. Černočerná tma všude kromě osvětleného místečka pod lampou mu to neusnadňovala. Temnota nenabízela žádný pevný bod, který by mohl potlačit závrať. V té černotě nenašel žádnou záchrannou bóji, které by se mohl chytit. Nerozeznával nic, co by mohlo navést rozum na správnou cestu. Křečovitě svíral sloup a klesl na kolena, protože zem se stále houpala. Vlhké ruce ho na ledovém kovu pálily. Stejně jako když coby malý kluk olízl zamrzlý okap na verandě, který pak maminka musela polít vlažnou vodou, aby se mu odlepil jazyk.
Upíral zrak do tmy.
Nic.
Práci jeho paměti dál ztěžovala skutečnost, že všechno kolem něj postrádalo jasné tvary nebo obrysy a bylo pokryto vysokou, měkkou, oblou sněhovou pokrývkou. V předchozích dnech hustě sněžilo a nezdálo se, že by mělo přestat. To se dalo považovat za zvláštní vzhledem k tomu, že byla teprve polovina listopadu a Adolf se nenacházel daleko na severu, nýbrž v Solně u Stockholmu. Toho si však Adolf Bergsjö nebyl sám vědom, zatímco mu tající vločky klouzaly po obličeji.
Nevěděl, že tak zmatený je kvůli tomu, že je mu osmaosmdesát a trpí Alzheimerovou chorobou. Často si však byl vědom důsledků nemoci. Jako teď. Byl si jistý, že už to tu začíná poznávat – ale potom jako by ho paměť přestala poslouchat. Vjemy pronikly až do mozku, kde je zachytila nervová vlákna. A pak konec. Dojem už nedokázal zpracovat, ať se snažil sebevíc. Signály se ztratily, než z uzavřených archivů paměti dokázaly něco vyvolat.
Jeho zapomnětlivost by nemusela představovat vážný problém, kdyby nestál ve sněhu, kolem něj nevířily vločky a on nebyl oblečený jenom v zelené noční košili s natištěným názvem společnosti Care4Me na zádech. Dál na sobě neměl nic, dokonce ani ponožky. Plenu, kterou mu nasadili na noc, si zvládl stáhnout a nechal ji ležet v chodbě zařízení, které stálo sto metrů od místa, kde se právě nacházel. Nepamatoval si už, že právě plná plena, která ho navíc dřela, byla důvodem, proč se v noci vůbec probudil. Také si nevzpomínal, že zvonil na sestru, a že když nikdo nepřišel, sám se pokusil najít záchod. Podvědomě si vybavil, že denní sestry byly v předchozích týdnech vystresované z toho, že spotřebuje tolik plen.
Adolf Bergsjö, který celý život zastával názor, že by se měl každý snažit a nebýt nikomu na obtíž, pochopil, že se noční sestra musí starat o ostatní, kteří její pomoc potřebují víc. O pacienty, kteří jsou opravdu nemocní a nepotřebují jenom pomáhat s vyřizováním svých potřeb.
Potíže nastaly v tu chvíli, kdy se vydal pátrat po toaletě. Z nějakého důvodu si myslel, že se nachází na chodbě, nikoli na oddělení, ze kterého vyšel, a když už se ocitl za dveřmi, zapomněl, co chtěl vyřídit. Bloudil tam a pokoušel se vzpomenout si, kam jde, což později potvrdily bezpečnostní kamery, zaznamenávající jeho pohyb. Tytéž kamery, které nahradily sestry, jež dřív na každém patře držely noční službu a hlídaly. Když to Adolf nakonec vzdal, zjistil, že si nepamatuje, kde bydlí. Které dveře vedou kam? Je vůbec ve správném poschodí? Všechno vypadalo stejně.
Nakonec došel až k automatickým posuvným dveřím u východu, které se otevíraly pouze zevnitř. Když vyšel na kamenem vydlážděnou přístupovou cestu před pečovatelským domem, kde sníh roztál, nebyl si Adolf Bergsjö ani za mák vědom toho, že v tu chvíli učinil zásadní krok ve svém životě. Neznepokojovalo ho ani to, že rázně vykročil vstříc blížící se smrti.
Na nahrávkách z bezpečnostních kamer zodpovědné osoby následujícího dne sledovaly, jak Adolf Bergsjö zmateně přechází tam a zpět před vstupem a ve tváři má výraz, který zřetelně prozrazuje překvapení z toho, že se náhle ocitl v mrazivé zimě. Záběry ukazovaly, jak trhavými kroky přešlapuje, zastavuje se a klopí hlavu, pohupuje se ze strany na stranu a rukama se objímá. V pozadí bylo jasně vidět, že nehybné posuvné dveře domova jeho přecházení vůbec nezajímalo. Nepohnuly se ani o milimetr. Nahrávka končí tím, že Adolf Bergsjö mizí ze záběru do tmy.
Otřásl se a opět se chabě pokusil učinit pár kroků ve sněhu. Tam ve tmě přece stojí, pohřbená pod sněhem, lavička, na které sedával v létě? Je ale opravdu doma? Nebo si vybavil lavičku v parku v Sale? Před domem jeho rodičů ale nestála lampa, a tak jde možná spíš o nějaké místo v parku Vita bergen nedaleko jeho bydliště.
Jako by laserový nůž náhle uvolnil z mozkové kůry nějaký fragment, najednou si vzpomněl. Ta lavička přece nepatří do parku Vita bergen. Vždyť už tam nebydlí. Došlo ke změně – jak to nazvali – adresy, kde bydlel celý život. Teď žije v nějakém zařízení. Nebo v domově, to zní líp.
Adolf pohlédl na své holé nohy a bosá chodidla zabořená ve sněhu. Už mu nebyla zima. Cítil spíš příjemné teplo. Proleženiny, které ho jinak neustále trápily, také nevnímal. Ve tmě se posadil. Potom si lehl do sněhu, který ho přijal jako otevřená náruč. Měkce jako peřina se vytvaroval podle jeho těla. Když sníh prosákl noční košilí, ucítil chlad. Ale byl příjemný. Díky němu zmizely bolesti nohou.
Podíval se do tmy. Prožil hezký život. Měl manželku a děti. Živil se poctivě jako tesař. V práci poznal dobré, opravdové přátele. Rozhodl se však rozloučit. Nikoli s Kerstin, která zemřela už před deseti lety, ale s dětmi. Chyběly mu. Vzpomínal, jak byly malé. Kupodivu se mu z paměti nořily běžné, bezvýznamné zážitky z jejich raného dětství. Jak se učily jezdit na kole na cestě za domem. Jak si syn míchal k snídani müsli s marmeládou. Dceřiny okopané lakýrky. Nicméně bylo složitější sledovat, co děti dělaly v dospělosti.
Zavřel oči a cítil sníh na víčkách. Potom na vnitřní straně spatřil třpytivé hvězdy. Nevěřil v Boha, takže nic takového neprožíval. Nebo že by ano? Pokynul mu Ježíš? Nebo na něj čekali jenom tatínek s maminkou? Anebo Kerstin, která opatrně bubnovala špičkami prstů na jeho tenkou, chladnou kůži? Dál se Adolf Bergsjö ve svém dumání nedostal, neboť všechno zčernalo. Ve sněhu usnul.
Teprve čtvrtý z procházejících pejskařů si následujícího rána všiml podivně tvarované závěje, kterou označkoval jeho kokršpaněl.
Napsat komentář