Dech beroucí světový bestseller Mizející dívky s neústupnou a statečnou vyšetřovatelkou Josie Quinnovou, který zaujme fanoušky Angely Marsonsové, Helen Fieldsové a Roberta Bryndzy.
Lesní brána odemčená
skrytým monstrem otevřená
kdo do ní vejde
tomu hlava sejde
ať je to TA nebo ten
nevrátí se z lesa ven
Byla dost blízko na to, aby viděla, že dívka napsala na zeď slovo jasnou teplou červenou krví. Vlastně to ani nebylo slovo. Jméno…
PROLOG
V lesích byl muž, to věděla jistě. Kam až jí paměť sahala, byly lesy jejím výsostným královstvím. Plné rostlin a divoké zvěře poskytovaly dokonalé prostředí pro všechny příběhy, které její představivost mohla vytvářet. Staly se pokojnou oázou, kde mohla uniknout před matčiným tvrdým pohledem a otcovým pohrdáním.
Často ho tam cítila – přítomnost, která působila jako silové pole, které se tlačí do jejího malého území. Když se pohybovala po lese, slyšela ho. Šustění listů. Zapraskání větve. V těch lesích vídala medvědy, vysokou zvěř i lišky a jednou dokonce i rysa. Ale zvuky, které ten muž vydával, byly záměrné. Shodovaly se s jejími. S jistotou věděla, že se jedná o člověka. A soudě podle tíže jeho kroků – o muže.
Někdy slyšela jeho dech. Těžký a namáhavý. Ale kdykoli se otočila, aby se mu s bušícím srdcem v hrudi postavila, byl pryč. Dvakrát zahlédla oči, které ji sledovaly hustým listím.
„Mami,“ řekla jednou ráno u snídaně, když zůstaly s matkou o samotě.
Matka ji zpražila pohledem. „Co je?“ zeptala se.
Slova se jí chvěla na konci jazyka. V lese je nějaký muž.
„V… je…“ vykoktala, neschopná ta slova zarazit.
Matka si povzdechla a odvrátila pohled. „Sněz ta vajíčka.“
Matka by jí stejně nevěřila. Ale on tam byl. To věděla jistě.
Stala se z toho jakási hra. Řekla si, že se bude vždy držet alespoň jednu stopu od kraje lesa. Jenže to ho jen nalákalo blíž k mýtině za domem, tělo schované za kmenem stromu a obličej skrytý za větvemi. Nemohla dýchat, když běžela do domu, a představovala si, jak se jeho ruce sápou po šněrování na jejích šatech, aby ji zatáhly zpátky. Plíce se jí naplnily vzduchem až v okamžiku, kdy nohy překročily práh zadních dveří.
Týden nevyšla z pokoje, pouze když se šla najíst. Pak chodila ven jen tehdy, když tam byla její matka, otec nebo sestra. Nadlouho zmizel. Přestala ho cítit, přestala ho slyšet. Téměř věřila, že se vrátil tam, odkud přišel. Možná že si ho jen vymyslela?
Pak jednoho dne sestra věšela prádlo na šňůru a ona se na druhé straně dvora honila za žlutými monarchy stěhovavými, kteří se rozmnožili na vrcholku hory. Bílé prostěradlo, které se třepotalo na prádelní šňůře, zakrývalo sestře výhled. Dostala se příliš blízko k okraji lesa. Ruka vystřelila a sevřela jí ústa, aby umlčela výkřik.
Paže ji sevřela kolem pasu a zvedla ji ze země. Pevně si ji tiskl k hrudníku a táhl ji lesem, který býval jejím přítelem. Paniku zastínila jediná myšlenka. Je skutečný.
Napsat komentář