Misionář: Detektivní román Ivety Svobodové

Misionář je sériový vrah, který chce přesvědčit sám sebe, že trestá zlo a koná spravedlnost. Známý detektiv Luboš Neumann odhalí nečekané tajemství putujícího mstitele, kterému se daří řadu let unikat, jako v následující ukázce z nového detektivního románu Ivety Svobodové.

Bylo tři čtvrtě na šest a Pavel Malý parkoval před domem, kde bydlel. Všude byla tma jako v pytli, v mrazivém tichu bylo slyšet každý krok díky zmrzlému rozježděnému sněhu, který se přes den zase promění v břečku. Bylo umění najít další dvě parkovací místa. Malý zaparkoval kousek od vchodu, Dittmar čekal, až zajde do domu, a pak teprve hledal místo, kam by se mohl schovat. „Mně se to nelíbí. Nevíme, co se v tom jeho bytě děje,“ promluvil Thomas.

Dittmar zavolal Lubošovi, Malého auto stojí před domem a všude je klid.

„Budeme u vás za pět minut, ale jděte nahoru! Nečekejte na nás!“ vyzval ho Luboš a přišlápl plynový pedál. Vůz se řítil pražskými ulicemi a Dittmar s Thomasem a švýcarskými kolegy běželi k proskleným dveřím panelového domu. Dveře byly zavřené, tak se Dittmar přitočil k jedné z menších bočních výplní a společně s Thomasem ji vykopli. Vběhli do domu a přivolali výtah. Netušili, že v okamžiku, kdy stoupali nahoru, jejich protivník zasunul steakový nůž do batůžku a vyběhl z bytu. Tělo Pavla Malého se svezlo z divanu na zem a z několika rozšklebených ran vytékala krev a barvila smetanový koberec doruda.

Dittmar přistál vedle bezvládného těla a jen zařval na Thomase, aby volal 112. Hledal, kudy krev tak rychle uniká, a zjistil, že Pavel má bodné zranění hrudníku a proříznuté zápěstí. Podíval se na Thomase, ten z brašny přes rameno vytáhl kapesníky, které prala a žehlila jeho matka. Tvrdila, že nějaké papírové kapesníčky jsou k ničemu a že chlapa dělá pořádný nažehlený kapesník. Dittmar pevně utáhl látku nad řeznou ránou na zápěstí a pomohlo to. Pak strčil dva prsty do otvoru z boku hrudního koše a Pavel se nadechl a otevřel oči. Vzduch přestal unikat.

Luboš s Františkem vyskočili z vozu před vchodem a spěchali do domu. V okamžiku, kdy chtěli přivolat výtah, z bočního schodiště se vyřítila postava vysokého štíhlého muže v černém oblečení. Nečekali to. Ani on a ani oni. Luboš se překvapeně podíval, co se děje, pak jen ucítil náraz do svého těla a letěl vzduchem. Smetl Františka a oba vrazili do kovových kastlíků. Luboš zaklel a chytil se za hlavu, František se hrabal na nohy a pajdal, jak ho bolelo koleno. Oba se podívali prosklenou stěnou před hlavní vchod a zahlédli jen odjíždějící tmavý vůz. Za okamžik zaslechli kvílivou sirénu sanitky. Prudce zastavila přímo před nimi a za ní džíp s doktorem. Dva muži vyskočili na chodník, vběhli do domu a přivolali výtah. Luboš jen mávl rukou, že nic nepotřebují. V Pavlově bytě zůstal stát mezi dveřmi. Všude bylo plno krve a vedle bezvládného těla klečel lékař a záchranář.

„Tak znovu, nabíjím na 300,“ zavelel doktor a výboj defibrilátoru prohnul tělo Pavla Malého do oblouku. V místnosti bylo hrobové ticho, jen zdlouhavý nepříjemný tón se jim zařezával do uší. „Kruci tak bojuj!“ zahučel doktor a hranou ruky udeřil Pavla do hrudníku v místě srdce. V ten moment se křivka na displeji rozvlnila a zdlouhavý tón se změnil na přerušované pípání. Lékař poplácal Pavla po tvářích a prsty nahmatal krční tepnu, to samé udělal na zápěstí. Dva záchranáři se snažili zmírnit krvácení tlakovými obvazy. Lékař se podíval na Pavlovy zorničky a píchnul mu do žíly injekci. Pak prohmatal Františkovo koleno a přikázal, aby si došel na rentgen. „Stáhněte si to pevně tímhle obinadlem. Pevně přes kalhoty, ať koleno zafixujete. Kluci, jedem, nechci ho křísit v sanitě!“ vyskočil lékař.

„Co se vám stalo?“ optal se Dittmar.

„Ten hajzl proti nám vyletěl a František blbě padnul. Nečekali jsme, že tady bude,“ líčil Luboš. „Pojedeme do nemocnice. František má ošklivě naražené koleno, tak určitě vyfasuje ortézu, a mě bolí hlava, jak jsem se svalil na zem.“ Dittmar navrhl, že počkají na techniky, a pak pojedou. do kanceláře. „Kdyby se Pavel probral a promluvil, tak dej vědět,“ požádal Luboše.

Před vchodem do domu už se začínali srocovat místní občané a žádali vysvětlení. „Kdo to krucinál rozflákal?“ ječela paní s malým flekatým psíkem. Tak jak ona vřískala na policistu, štěkal i pes. Stála pár centimetrů od něj a prskala mu do tváře. Mladík v uniformě se ji snažil uklidnit, že policie má vše pod kontrolou a že se nemá čeho obávat. Otřel si obličej a požádal dámu, aby kousek poodstoupila.

„Co si to dovolujete!“ pokračovala, a ještě víc se k němu naklonila.

Mladík se snažil ovládnout, ale ujely mu nervy a zařval jí přímo do obličeje. „Já nic víc nevím, tak odstupte a dejte mi pokoj!“ Žena zmlkla a kupodivu i její pes. Policista si upravil uniformu a na dámu se ani nepodíval, měl co dělat, aby se nerozesmál.

„Že se ale kluk drží, co? Já bych tu babu poslal, no víte kam?“ zařehtal Luboš a podíval se na Františka. Dittmar postával na chodníku a několikrát se podíval na hodinky. Během minuty parkoval výjezd vedle něj. Dal jim přesné instrukce, nasedl do vozu a svižně se rozjel. „Doufám, že Pavel nezemře. On je poslední článek, který nám může všechno odhalit.“ Luboš ho ubezpečil, že Pavel Malý je silný chlap a že se dá brzy dohromady. Projeli po Karlově náměstí, minuli Faustův dům a po pár metrech odbočili vpravo do všeobecné nemocnice. Dittmar zastavil před urgentním příjmem a zaběhl dovnitř pro vozík, aby naložili Františka. Koleno už měl tak oteklé, že se nemohl postavit.

František si s bolestnou grimasou v obličeji sedl do vozíku a Luboš se ho hned chopil. „Ať ti prohlédnou hlavu!“ přikázal mu Dittmar. Z prosklených dveří vyšli dva zaměstnanci nemocnice, převzali si Františka, a aniž by se Luboše ptali, posadili ho také na vozík. Dittmar jim dal patrně echo.

„Jsme jako dva důchodci! Starý dědkové,“ vrčel Luboš. František se zasmál a dal Lubošovi za pravdu.

„Co se vám stalo?“ vyptával se zdravotní bratr.

„Srážka se sériovým vrahem. Jemu se ale nestalo nic! Do háje, a to jsme ho drželi skoro za flígr,“ bouchnul Luboš do opěrky vozíku, který při jízdě udělal myšku. „Co ten kluk, co ho přivezli před námi? Pavel Malý!“ podíval se do tváře překvapeného zdravotníka. Odpověď, že je na sále, ho uspokojila a na chvíli zmlknul. Nikdo netušil, že muž, který jim stále uniká a neznají ani jeho jméno, sedí ve voze přímo před vchodem na oddělení urgentního příjmu a baví se pohledem na dva dědky na vozíku. Pavel Malý byl poslední článek, kterého se potřeboval zbavit. Na sobě měl bílý plášť, stetoskop přehozený kolem krku a v kapse injekční stříkačku s inzulinem.