Historický román Měli jsme štěstí vypráví osudy rodiny Kurcových, kteří se v roce 1939 snaží vést normální život. Stíny války však zahalují i jejich město, a tak jsou nuceni rozprchnout se do různých koutů světa. Dramatický útěk ze země, pracovní lágry i každodenní skrývání židovské identity – to vše Kurcovy čeká. I v beznadějných situacích však existuje něco silnějšího než nacistický teror: nezdolná vůle přežít a znovu se setkat s milovanou rodinou, až všechny tyto hrůzy skončí.
Mila a Felicia
Radom, Německem okupované Polsko ~ květen 1941
Dílnou se šíří poplašný šepot, jako když závan větru proběhne vysokou trávou. „Schutzstaffel.“ Německé elitní oddíly. „Jdou sem.“ Mila zbledne jako stěna. Vzhlédne od šití a z nepozornosti a chvatu si zapíchne jehlu do ukazováku.
Už je to víc jak měsíc, co byly uzavřeny brány dvou radomských ghett. Většina místních Židů – pokud již v ghettech nežili – dostala na konci března desetidenní lhůtu na vystěhování ze svých domovů. Hrstce šťastlivců se podařilo vyměnit byty s Poláky, jejichž domovy se nacházely na území vyčleněném pro ghetta. Většina se však musela zoufale snažit najít si bydlení, což bylo mimořádně obtížné, protože ghetta byla přeplněna už nyní, a to se sem ještě začali hrnout židovští vyhnanci z Przytyku, nedaleké vesnice, kde si Němci vybudovali vojenskou základnu. Kurcovi už byli ze svého bytu do Starého Města vyhnáni před půldruhým rokem. Svým způsobem měli vlastně štěstí, protože teď byli ušetřeni šíleného závodu o obsazení každé volné místnosti. Teď jen z oken dvoupokojového bytu ve druhém pochodí v Lubelské ulici sledovali, jak se sem hrnou tisíce dalších nešťastníků.
Krátce poté, co bylo ghetto v dubnu uzavřeno, však jednotky wehrmachtu rozmístěné ve městě vystřídali příslušníci Schutzstaffel, s nimiž jako by započala nová éra zla. Příslušníci SS v černých uniformách se zdvojeným „S“ ve tvaru blesku na výložkách sami sebe považovali za nejčistší z Němců. Mezi Židy se rychle začaly šířit zvěsti, že vojáci, kteří se chtějí stát příslušníky SS, musí dokládat rasovou čistotu svých předků až do osmnáctého století. „Tohle jsou praví fanatici,“ varoval Milu její přítel Izák. „Pro ně nejsme nic. Nikdy na to nezapomínej. Jsme pro ně míň než psi.“ Jako příslušník Židovské policie se Izák ocitl v nezáviděníhodném postavení – musel s příslušníky SS spolupracovat a být tak svědkem toho, čeho jsou schopni.
Po dílně se proslýchalo, jak probíhají jejich razie. Docházelo k nim často. Tlupa esesáků bez ohlášení vtrhla na některé z pracovišť v ghettu a nechala Židy nastoupit do řady ke sčítání a kontrole dokladů. Aby směli žít v ghettu, potřebovali Židé potvrzení, že jsou pracovně využitelní. Většina těch, kdo potřebný papír neměli – staří, nemocní nebo příliš mladí –, již byla deportována. Ten zbytek se musel skrývat. Raději riskovali, že budou nakonec objeveni a zabiti na místě, než aby se nechali oddělit od rodin, zvlášť poté, co do ghetta v ulici Wałowa začaly pronikat zprávy o podmínkách v táborech otrockých prací, kam byli deportovaní odesíláni. Mila se snažila raději nemyslet na to, co se stane, pokud najdou Felicii, a posledních několik týdnů vymýšlela, jak dceru schovat pro případ razie.
(…)
Mila odloží rozešitou vojenskou blůzu, i když nemá rozdělanou knoflíkovou díru ještě hotovu, a olízne si kapku krve z prstu. „Felicie,“ zašeptá, odsune židli od pracovního stolu a pohlédne pod sebe. Felicia k ní zpod stolu vzhlédne. Až dosud si tu hrála se špulkou nití, kterou si přehazovala z jedné dlaně do druhé.
„Tak?“
„Pojď sem.“
Felicia vztáhne paže, Mila ji opatrně zvedne a spěšně s ní zamíří do nejvzdálenějšího kouta místnosti. U stěny jsou tu vyrovnány štůčky viskózového hedvábí, vlněných látek a opakovaně používaných hadrů. Vedle nich stojí řada papírových pytlů na odstřižky. Každý je téměř dvakrát tak velký jako Felicia. Mila postaví Felicii na podlahu a plaše se ohlédne ke dveřím na druhé straně místnosti. Několik jejích spolupracovnic sice vzhlédne od práce, ale dál se zase věnují svému.
Mila si přidřepne k Felicii, zahledí se jí zpříma do očí uchopí její ručky do dlaní. „Pamatuješ si, jak jsme si hrály na schovávanou?“ zeptá se. Snaží se zklidnit dech a nechrlit to ze sebe o překot. Moc času nemá, ale Felicia musí přesně pochopit, co se jí snaží vysvětlit. „Pamatuješ, jak ses tu schovala a dělala jsi sochu?“ Mila pohlédne na papírové pytle. Když to nacvičovaly poprvé, musela jí Mila předvést, co to znamená „dělat sochu“, a Felicia se smála, když viděla, jak její matka dokonale znehybněla jako vytesaná z mramoru.
Felicia přikývne a výraz jejího obličeje zvážní. Najednou jako by jí bylo mnohem víc než pouhé dva a půl roku.
„Potřebuji, aby ses mi teď schovala, zlatíčko.“ Mila rozevře pytel, který si ve spodním rohu označila nenápadným malým křížkem, opět Felicii zvedne a opatrně ji spustí dovnitř. „Sedni si, miláčku,“ řekne.
Felicia v pytli přitáhne kolena k bradě a vzápětí cítí, jak se pod ní pohnula podlaha. To matka zastrčila pytel až dozadu ke stěně. „Opři se dozadu,“ ozve se Mila shora. Felicia se opatrně přitiskne zády na studený beton. „Teď tě pořádně zavážu,“ pokračuje matka. „Bude tam tma, ale jen na chvilku. Zůstaň úplně potichu, jak jsme si to ukazovaly. Prostě jako socha. Nesmíš se vůbec ozvat, nesmíš se ani pohnout, dokud tě nenajdu, jasné? Rozumíš mi, zlatíčko?“ Matka se na ni upřeně, bez mrknutí dívá. Najednou hovoří až příliš rychle.
„Ano,“ špitne Felicia, ačkoliv nechápe, proč ji tu matka nechá potmě a samotnou. Posledně to vypadalo jako zábavná hra. Pamatuje si, jak směšná jí matka připadala, když dělala sochu. Když však teď z matčina hlasu zní ta zoufalá naléhavost, Felicii už do smíchu není.
„Hodná holčička. Jako socha,“ zašeptá matka, přitiskne si prst na ústa, skloní se a políbí maličkou do vlasů. Ona se třese, pomyslí si Felicia. Proč se třese?
Vzápětí se nad ní papírový pytel zavře, Felicia slyší hlasité zašustění a celý svět kolem ní zčerná. Napíná sluch, aby zachytila slábnoucí klapot matčiných bot vzdalujících se k pracovnímu stolu, vzápětí však už rozpoznává jen vrčení šicích strojů a slabounký rytmický praskot papíru, který se napíná a povoluje v rytmu jejího dechu na prst od jejích úst.
Po chvilce se však ozvou i jiné zvuky. Otevírají se dveře. Náhle je dílna plná ruchu. Mužské hlasy křičící v cizí řeči, židle odsouvané po podlaze. Vzápětí zazní kroky. Mnoho párů nohou kolem ní probíhá na opačnou stranu místnosti. Všichni z dílny odcházejí! Křik mužů se ozývá, dokud nedozní poslední kroky. Pak se přibouchnou dveře a nastane ticho.
Felicia chviličku čeká a napíná sluch. Na loktech a kotnících ji šimrají cáry bavlněných látek a ona by se zoufale potřebovala poškrábat tam, kde to svědí. Chtěla by zavolat na matku. Stále si však vybavuje matčin třes a usoudí, že bude lepší zůstat tiše sedět, jak jí nařídila. Mžourá do tmy. Právě když už ji začíná bolet zadeček, cvakne klika dveří. Vzápětí opět zazní kroky. Felicia ztuhne. Okamžitě poznává, že nepřichází matka. Příchozí se loudají místností sem a tam a jejich boty ztěžka dopadají na podlahu.
Kroky záhy začnou provázet hlasy. Opět ta cizí řeč. Felicii se srdíčko v hrudi rozbuší tak prudce, až se maličká bojí, aby je ti lidé v místnosti nezaslechli. Pevně semkne víčka, potichu vdechuje zatuchlý vzduch stísněného prostoru a v duchu si opakuje: jako socha, jako socha, jako socha. Kroky se přibližují. Teď už rozechvívají podlahu přímo pod ní. Ať už je to kdokoliv, musí být jen centimetry od ní! Co udělají, jestli ji najdou? A pak to uslyší – strašlivé křup, jak čísi těžká bota prudce vrazila do papírového pytle hned vedle ní. Zajíkne se a okamžitě si přitiskne dlaň na ústa. Celá roztřesená si uvědomuje cosi horkého a mokrého mezi nohama. Vzápětí pochopí, že se počurala.
Ti muži se znovu dají do monotónního křiku. „Vylez ven, vylez, kde jsi?“ štěkají. Felicii se po tváři kutálí slza. Pomalu a potichu si přitiskne dlaně na obličej, aby se připravila na úder, který užuž určitě musí přijít. Až se tak stane, bude odhalena a oni ji vytáhnou ven. Kam ji odnesou? Tají dech a každičkou buňkou svého maličkého tělíčka si zoufale přeje, aby už ti muži odtáhli.
