Prozaický debut oblíbeného autora knih Autismus & Chardonnay vypráví o tom, jak těžké je požádat o pomoc, když ji nejvíce potřebujeme, a že odhalit svá slabá místa vyžaduje odvahu. Martin pracuje ve stacionáři pro lidi s autismem. Když má volno, pije víno, sarkasticky komentuje sebe i okolí a sleduje svět skrz sociální sítě. Zdánlivě ho nic nerozhází, dokud mu do života nevstoupí Veronika a problémový klient Michal.
Knihu Uprostřed od Martina Selnera u nás koupíte ZDE.
„Ahoj,“ pozdravil mě Michal jedno dubnové ráno a zvedl ruku. Lidé, kteří nebývají ve svém životě vyslyšeni, mají často potřebu doprovázet slova gesty, upozornit na sebe. „Máš ňáký letáky?“ zeptal se.
„Ahoj, nemám,“ odpověděl jsem. „Já jsem Martin,“ představil jsem se, ačkoli jsme spolu už mluvili, když si to tady byl prohlídnout.
„Aha, dobře,“ zareagoval, a aniž se svlékl, prošel kolem mě do společenské místnosti za ostatními klienty.
Jeho mamka se na mě omluvně podívala. Netušil jsem, za co se omlouvá. Jestli za to, že se jí narodil syn s autismem, za to, že nepřinesla žádný letáky, nebo že se rozhodla svého čtrnáctiletého syna umístit do týdenního stacionáře a bude se s ním vídat už jen o víkendech.
Nebrečela jako většina rodičů, kteří došli k rozhodnutí, že už na to prostě nemají. Byla s tím smířená. Jen se bála odsouzení. Protože co si tak lidi asi pomyslí o někom, kdo strčí své dítě někam do ústavu? Takhle se matka přece nechová. Má své dítě bránit do roztrhání těla stejně jako lvice v dokumentech na Animal Planet.
Možná že kdyby existovalo více dokumentů o tom, jak moc je náročná péče o člověka s autismem, dívali bychom se na celou situaci jinak. V televizi ale pořád ještě vedou lvice. A pořady o vaření.
„Míšo!“ zavolala na něj. „Vrať se a pojď se převlíknout.“ Michal se vrátil, pověsil si bundu na věšák a přezul se. Pod bundou měl už jen triko s krátkým rukávem. Při tom pohledu se mi vybavil první rozhovor s jeho mamkou. Popisovala mi, že už nemůže nosit trička s krátkým rukávem. Vyhrnula si tenkrát rukáv od svetru. Celé předloktí měla poseté modřinami a škrábanci od svého jediného syna. Ten se ji pokusil udeřit pokaždé, když mu něco nedovolila. Někdy ji pokousal. Otec od rodiny odešel. To muselo bolet taky, jen to nebylo vidět na rukou. Otcům se postižené děti opouštějí snadněji. Občas díky práci přemýšlím, jestli bych se neměl stydět za to, že jsem muž.
Michal opět zmizel. Mamka mezitím na chodbě otevřela cestovní tašku s oblečením a nějakou hygienou. Zběžně se taškou prohrabovala a nahlas přemýšlela, jestli to oblečení bude stačit. Prostě prožívala náročnou chvíli a snažila se s ní vypořádat stejně jako většina z nás – najednou začneme dělat zbytečné věci. Podle mě byla ta taška bezchybně zabalená už několik dní.
„Bude,“ odpověděl jsem. „A kdyžtak mu tady něco půjčíme. Nebojte se.“
„Jé, to byste byli moc hodní,“ řekla a já slyšel v jejím hlase úlevu.
„Tak v pátek,“ rozhodl jsem se to neprotahovat.
„Tak v pátek.“
Než odešla, šla se podívat za Michalem. Chtěla se rozloučit. Našla ho u stolu cupovat leták Lidlu. Všude na zemi se válely kousky Italského týdne. Nevím, kde ten leták sebral. Patrně ho přitáhla některá z mých kolegyň. Vypadal spokojeně. Žádný pláč, žádné otázky, kdy pojede domů nebo kdy se opět uvidí s mámou.
„Tak ahoj, Míšo,“ řekla.
„Ahoj,“ odpověděl a ani se na ni nepodíval. Jen dál trhal letáky.
Michalovi jsem do očí neviděl, jeho mamce ano. Kromě letáků se na zemi válelo i její srdce.
