Detektiv Josie Quinnová, představitelka úspěšné série Lisy Reganové, se po případech Mizejících dívek, Dívky beze jména, Matčina hrobu a Nečekaného přiznání opět ponoří do mimořádně složitého a propleteného případu. Josie Quinnová musí tentokrát kopat opravdu hluboko a řešit nejen vraždu, ale i otázku, co s jejím vztahem udělá podezření, že Noahova zavražděná matka Colette mohla být zapletená do série zločinů. Odpověď přináší bestsellerová autorka Lisa Reganová v mrazivém thrilleru Pohřbené kosti.
Nohy se jim zabořily do svěží trávy. Zastavili se, aby se rozhlédli po velké zahradě. Její obvod vyznačoval vysoký bílý plot lemovaný rozkvetlými květinovými záhony a v jednom rohu stála malá dřevěná kůlna. Josie udělala krok směrem k terase uprostřed, přeplněné těžkým kovovým nábytkem, a pohledem prozkoumávala každý centimetr zahrady. Zalapala po dechu a ukázala na něco, co trčelo z jednoho ze záhonů ve vzdáleném rohu. „Panebože! Noahu, to je…“
Slova jí uvízla v hrdle. Vyrazila přes pozemek a Noah za ní. Colette ležela na břiše, horní částí těla v záhonu. Jediné, co z dálky viděli, byly její vyčnívající nohy. Zblízka si Josie okamžitě všimla zahradnických rukavic na jejích rukou a malé lopatky v hlíně pár centimetrů dál.
„Mami!“ vykřikl Noah a v jeho hlase zaznívala panika. Klesl na kolena a Josie padla vedle něj. Společně přetočili Colette na záda. Měla zavřené oči a tváře a oblečení umazané od hlíny. Z těla vycházel do Josiiných rukou chlad, jak se prsty snažila nahmatat na Colettině krku puls. Jenže žádný nenašla.
Noah se už opíral o matčin hrudník, jednu ruku položenou přes druhou, prsty propletené. Odpočítával třicet stlačení. Josie zatím naklonila Colettinu bradu tak, aby se jí otevřela ústa, a sevřela jí nosní dírky.
„Teď !“ pobídl ji Noah, když přestal pumpovat.
Josie svými ústy obemkla Colettina. Vydechla ve snaze naplnit jí plíce vzduchem. Na rtech jí ulpělo něco páchnoucího a zrnitého a vzduch neproudil do Colettina hrudníku tak, jak by měl. Josie se rozkašlala, posadila se a otřela si pusu.
„Co to děláš? Ježíši, Josie. Pokračuj. Musíme ji zachránit,“ vykřikl Noah.
Odstrčil ji, aby mu nepřekážela, a přitiskl své rty na Colettiny. Ale po jediném výdechu se také odtáhl. Kašlal a plival na zem. „To je hlína. Bože můj, Noahu, je to hlína.“
Odstrčila ho stranou. Prstem zajela do Colettiných úst a nabrala malou hromádku mokré hnědé hlíny. Zopakovala úkon třikrát nebo čtyřikrát, ale dýchací cesty se stále neuvolnily. Srdce se jí sevřelo. Noah vedle ní absolutně znehybněl, ústa hrůzou otevřená dokořán.
„Pomoz mi,“ křikla na něj Josie. „Pomoz mi ji dostat na bok!“ Noah se jako ve zpomaleném záběru předklonil, stiskl matčino rameno a zatlačil. Josie Colette přetočila na bok, prsty jí stále šátrala v ústech a snažila se zbavit ztvrdlé hlíny. Když si myslela, že se jí podařilo většinu dostat ven, opět obrátila Colette na záda a pokoušela se jí vdechnout vzduch do hrudníku. Colette měla dýchací cesty naprosto neprůchodné. Josie někde v hloubi duše věděla, že je Colette mrtvá, ale nedokázala snést výraz čiré hrůzy v Noahově tváři. A tak pokračovala. „Zavolej 911,“ vyrazila ze sebe, když se vrátila ke Colettině hrudníku a znovu ho začala stlačovat. Nepohnul se, jen upíral oči na matčinu tvář.
Josii se při pumpování lil pot z čela, stékal jí na špičku nosu a odkapával na Colettino bezvládné tělo. „Teď hned, Noahu. Dělej! Zavolej 911!“
Josie nepřestávala, i když ji bolela ramena a paže, obličej měla umazaný od hlíny z Colettiných úst a zpocená byla po celém těle.
Dorazili záchranáři a jemně ji odtáhli. Jako by k ní z velké dálky doléhal křik, když si navzájem sdělovali informace a přebírali kontrolu. Po několika minutách jeden z nich určil čas smrti. Pak uslyšela zasténání, tiché, hluboké a srdcervoucí, které se vydralo Noahovi z hrdla.
