„Maminko, jsem teď tak hubená.“ Ukázka z knihy Jsem ráda, že moje matka zemřela

Knižní svět okouzlila novinka se šokujícím názvem Jsem ráda, že moje matka zemřela. Pod ním se skrývá autobiografie bývalé dětské hvězdy Jennette McCurdy, která zde bez přikrášlení vypráví o svých strastech: poruchách příjmu potravy, závislosti, komplikovaném vztahu s matkou i o tom, jak znovu získala kontrolu nad svým životem. Nechte se navnadit krátkou ukázkou!

Je zvláštní, jak svým milovaným v kómatu sdělujeme velké novinky, jako by kóma bylo jen něčím, k čemu dochází z nedostatku vzrušujících okamžiků v životě.
Maminka je na jednotce intenzivní péče. Lékař nám řekl, že jí zbý­vá osmačtyřicet hodin. Babička, děda a táta venku v čekárně obvolávají příbuzné a pojídají občerstvení z automatu. Babička tvrdí, že tyčinky Nuter Butters zmírňují její úzkost.
Stojím u mámina drobného, bezvládného těla se třemi staršími bra­try – Marcusem (ten vyrovnaný), Dustinem (ten chytrý) a Scottem (ten citlivý). Otřu jí hadříkem koutky očí plné ospalků a pak to začne.
„Mami,“ Vyrovnaný se nakloní a šeptá jí do ucha, „brzo se přestěhu­ju zpátky do Kalifornie.“
Všichni napjatě čekáme, zvědaví, jestli se maminka s trhnutím nep­robere. Nic. Pak postoupí dopředu Chytrý.
„Mami. Ehm, mami, Kate a já se budeme brát.“
Znovu čekáme. Pořád nic.
Citlivý popojde dopředu.
„Mami…“
Neposlouchám, co se Citlivý pokouší říct, aby mámu vzbudil, proto­že mě příliš zaměstnává můj vlastní budicí materiál.
A už jsem na řadě. Počkám, až si všichni odejdou pro něco k jíd­lu, abych s ní mohla být sama. Přitáhnu si rozvrzanou židli k její po­steli a posadím se. Usměju se. Chystám se pálit ostrými. Zapomeňte na svatby, zapomeňte na stěhování zpátky domů. Mám v nabídce něco mnohem důležitějšího. Něco, o čem vím, že by to mámu zajímalo víc než cokoli jiného.
„Maminko. Jsem teď… tak hubená. Konečně mám čtyřicet kilo.“
Jsem na jednotce intenzivní péče se svou umírající matkou a vím, že ji může probrat jen tohle – od chvíle, kdy ji hospitalizovali, se mé obavy a smutek proměnily v dokonalý, anorexií motivovaný koktejl a já jsem tak konečně dosáhla matčina váhového cíle. Čtyřicet kilogramů. Jsem si tak jistá, že to zabere, že se opřu na židli a důležitě zkřížím nohy. Čekám, až jí to dojde. A čekám. A čekám.
Ale nestane se to. Nikdy jí to nedojde. Nedává mi to smysl. Jestli ani moje váha nestačí k tomu, aby maminku probrala, pak nebude sta­čit nic. A jestli ji nic nedokáže vzbudit, znamená to, že opravdu umře. A jestli opravdu umře, co mám sama se sebou dělat? Cílem mého života vždycky bylo činit maminku šťastnou, být taková, jakou mě chtěla mít. Takže čím mám tedy být bez ní?