Hodní psi blog

Hodní psi k jižnímu pólu nedojdou: Příběh o přátelství vyprávěný mrzutým voříškem

Tassen zůstává po Majorově smrti sám s paní Thorkildsenovou. Tassen si ztrátu páníčka kompenzuje pamlsky a paní Thorkildsenová propadne dračí vodě. A tak začíná román Hodní psi k jižnímu pólu nedojdou, hořkosladký příběh jednoho obyčejného voříška.

Za sebe můžu říct, že jsem nadprůměrně chytrý pes. Vlastně „hravý, inteligentní a učenlivý“, mám to černé na bílém. S tím nemůžu než souhlasit. Inteligentní. Aspoň měřeno podle lidských kritérií. Ovšem vypadat v očích člověka inteligentně nevyžaduje od psa zas tak mnoho. Stačí zvládnout Sedni! a Dej pac! a jste na dobré cestě, aby vás měli za génia. Nestydím se za to, že mi tato nízká očekávání vyhovují. Bezostyšně je využívám.
Moji lidští přátelé mě tedy považují za Skvělého psa. Mezi psy se naopak nacházím na tech nižších příčkách. Dokonce na těch úplně nejnižších. Na sto osmdesátém šestém místě. Nebo na patnáctém. Tak trochu obojí. Někde na průsečíku mezi sto osmdesátým šestým a patnáctým místem. Jako pes propadám takřka ve všech oblastech. Síla, velikost, instinkt, čich, agresivita: dosahuju ve všech kategoriích tak nízkého skóre, že ve světě, kterému by vládli psi, bych se sotva mohl s někým spářit, pokud bych ovšem navzdory očekáváním přežil štěněčí věk. Většina zvířat rodí najednou víc potomků právě z toho důvodu, že čas od času se mezi ně vloudí takoví jako já. A obvykle skončíme jako potrava lišek ještě před tím, než nám sestoupí kulky. Takže jídla, střechy nad hlavou, péče o srst, masáží, tepla a lásky se mi dostává jenom díky lidské shovívavosti. Ano, lásky. Lásky potřebuju hodně, nemám problém to přiznat. Taky hodně lásky dávám. Zejména když to potřebujete. Společenské plemeno. Přerostlý gaučový pes, který by klidně mohl nějaké to kilo nebo dvě shodit, ale jak to udělat, když se v domácnosti paní Thorkildsenové tak často objevují dobroty?
Ukázalo se, že mnohá z těch mouder, která jsem vyslechl ve štěněčím věku, možná i většina z nich, jsou pravdivá, jenom pokud se výrazně upraví, a možná jsou vlastně úplně špatně. „Máš-li problémy se zažíváním, slupni vlastní bobek!“ například. V jiné době a na jiném místě jistě dobrá rada, ale v hustě obydlených oblastech vám to jen tak snadno neprojde. Bůh vás chraň, když dorazíte celí veselí a spokojení domů s knírem špinavým od výkalu. Lidé reagují překvapivě negativně. Stejné hovínko, které s černým plastovým sáčkem na ruce opatrně zvedají ze země a odnášejí do nejbližšího úložiště hovínek, má najednou za následek zvyšování hlasu a vulgární projevy odporu. „Ty čuně!“ vykřikují. Někdo uštědří i ránu, to je případ sám o sobe, ale to nejhorší přijde pak, když vás poníží zahradní hadicí a vy se s vrtěním ocasu opatrně snažíte vrátit do společnosti a zjistíte, že jste na žebříčku propadli o několik pozic níže.

Pohřeb mě vysloveně zklamal, ale mohou za to jenom moje přehnané představy. Možná jsem se nechal zlákat samotným slovem „pohřeb“. Vzhledem k tomu, že my psi jsme známí tím, jak zahrabáváme různé předměty a věci, především předměty a věci, které jsou mrtvé, představoval jsem si, že se budu moct uplatnit, ale nebylo to tak. Paní Thorkildsenová ho očividně chtěla zahrabat sama.
„Ty zůstaneš tady,“ prohlásila bez známky jakýchkoliv emocí, když cestou na Majorův pohřeb zavírala vchodové dveře. A tak to bylo. Pár dnů nato malá smečka zase zmizela. Ten den si pamatuji přesně kvůli muži, jenž měl mít nezanedbatelný vliv na naši budoucnost, muži, který měl v životě paní Thorkildsenové po skonu jejího manžela hrát důležitou roli: „Nezapomeň, že ve čtvrtek přijde technik a zapojí ten kabel,“ byla poslední věta, kterou Štěně při odchodu své matce sdělilo.
„Nechci tu žádného technika na kabel,“ odsekla paní Thorkildsenová. Ani já o technika nijak zvlášť nestál, ale přesto přišel, a stalo se to přesně tak, jak Štěně předpovědělo, ve čtvrtek. A byl to milý chlapík. Mladý, chlupatý, nezapřel jisté psí rysy. Taky uměl dobře drbat za krkem, a to hodně znamená. Paní Thorkildsenová mu přinesla kávu a skořicový rohlíček, přestože mladík odmítl. Kávu nicméně vypil, a jakmile jen tak ze slušnosti kousl do prvního rohlíčku, víceméně proto, aby mu stará paní dala pokoj, byl ztracený. Paní Thorkildsenová to samozřejmě věděla, ale přesto si nemyslím, že by tím něco sledovala.
Každopádně to mělo za následek, že jí technik v těžkém skořicovém rauši přes její vlažné protesty namísto jednoho televizního programu zprovoznil hned tucet. Když odcházel, dostal rohlíčky s sebou do pytlíku a bylo to všechno moc příjemné. Jakmile ale odešel, zeptala se mě paní Thorkildsenová: „Co budu proboha dělat s tolika programy?“ A kdybyste mě zabili, nedokázal bych odpovědět.
Velká změna se dostavila nenápadnými krůčky. Paní Thorkildsenová zjistila, že ji nejvíc baví sledovat televizi dopoledne, a tak u toho zůstala. A přesně tak, jak dříve s Majorem ve stejný čas usedali ke zprávám, sleduje teď dopoledne program, který moc nechápu, ale ji očividně baví.
Převážně tam spolu mluví lidé a já nerozumím, co říkají. Staří lidé, mladí, muži a ženy, každý den se potkávají, aby si promluvili, poplakali a křičeli jeden přes druhého, a paní Thorkildsenová se na to dívá. Protože nejsem schopný pochopit ani zbla z toho, o čem se hovoří, je paní Thorkildsenová tak moc hodná, že mi vždycky odvypráví, co se daný den odehrává. A že to není jen tak.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *