Strávit rok v Itálii, pít víno, cestovat a potkávat nové přátele. K tomu se spontánně rozhodne trojice žen, které odmítnou jen usedle dožít. Vyberou úspory a pronajmou si starý kamenný dům v Toskánsku. O příhodách nadšených cestovatelek vypráví jejich sousedka – spisovatelka, která na toskánském venkově pracuje na nové knize. V tomto románu se oblíbené autorce Frances Mayesové povedlo vystihnout nejen vůni italských tržišť a chuť dobrého vína, ale i sílu ženského přátelství a touhu po životě jako takovém.
Knihu Přítelkyně z kamenné vily u nás koupíte zde.
Z auta vystoupí tři ženy, ale jak každá vleče kufr na kolečkách, nacpaný batoh a velkou tašku, do bájných Grácií mají daleko. Gianni vyloží čtyři mamutí kufry a postupně je odnosí ke dveřím. Neslyším, co říkají, ale je vidět, jak se smějí a vykřikují nadšením. Soudím, že přijely na podzimní dovolenou. Existuje určitý typ turistů, kteří se vyhýbají hektické letní sezóně a raději volí období, kdy je větší klid. Doufám, že se nebudou projevovat příliš hlučně; v horách se zvuk nese daleko. Jestli za nimi přijedou i jejich manželé a začnou pořádat večeře se spoustou pití, mohlo by se to vymknout z ruky. Co jsou vlastně zač? Žádné mladice, to je vidět i na dálku.
Postava v ostře fialové bundě vyloží ze zadního prostoru vozu přepravku na psa, pak si klekne a vypustí z ní malého béžového hafíka, který okamžitě začne nadšeně pobíhat, až se za ním práší. Vida, pomyslím si, takže nepřijely jenom na krátkou dovolenou, když s sebou mají psa.
S náručí větviček na podpal jsem se trochu zasnila. Jejich gesta a pohyby mi najednou připadají vzdálené, jako statický živý obraz. Zvláštní moderní ilustrace do středověkého breviáře: pod šedou oblohou tu v paprscích zapadajícího slunce stojí neochvějný dům, na kamenném zdivu se lesknou pruhy jako slimáčí cestičky; v matných okenních tabulkách se zrcadlí sluneční svit. Venkovskou silnici mezi mnou a Villou Assuntou přetínají dlouhé stíny cypřišů. Vše je jako zahalené závojem (vzduch je ve zdejším podvečerním světle průzračný jako světlý med), ženy zpomaleně kráčí ke dveřím, kde Gianni zápolí se železným klíčem, který visíval na ušmudlané oranžové tkanici na háčku na zárubni. Představuji si, jak uvnitř vdechnou vůni starých knih, pach zavřeného domu. Překročí práh a spatří okno na konci chodby, za nímž prosvítají zlaté listy košaté lípy, možná se na chvíli zarazí a zhluboka se nadechnou. Tak a jsme tady. Proč mě v očích štípou slzy?
Příjezdy. A přísliby. Vzpomínám si na ten svůj, na černý železný klíč, který mi předal zástupce realitní kanceláře signore Pescecane (ano, Psí ryba neboli Žralok) s posledním podepsaným dokumentem, v duchu se vidím, jak procházím prázdnými místnostmi a počítám – celkem jedenáct, většinou velmi malé. Čtyři v přízemí sloužily jako chlívky – dosud v nich byla podlaha z obrovských hladkých kamenů a na zdech pruh chlupaté bílé plísně z močoviny. Nahoře byly stropy vyšší a úplně nahoře půda (dávno propadlá), kde se skladovala sklizeň obilí a kaštanů. A málem bych zapomněla na temný sklep přiléhající k dlouhému křídlu s kuchyní a jídelnou. Jako dnes slyším skřípot petlice a vrzání otevíraných okenic, než jsem vyhlédla ven a nasála výhled jako svaté přijímání. Casa Fonte delle Foglie, Pramen listí. Možná proto jsem si ten dům tak zamilovala, pro to poetické jméno načrtnuté na starých místních mapách. Velmi případné pro pozemek s olivovníky, lípami, cesmínami a borovicemi táhnoucí se v oblouku po svahu. Stačilo mi vidět vnitřek domu jen jednou, dokonce jsem si ani nevšimla, že nahoře jsou dva krby a v kuchyni se propadá stropní trám. Nevnímala jsem ani ty myší kostřičky v komoře. Ten dům byl prostě na první pohled můj. A tak jsem si do slova a do písmene vyhrnula rukávy a pustila se do práce.
