Jen málokterému autorovi se daří vytvořit tak napjatou atmosféru jako Jussimu Adler-Olsenovi – nejspíš právě proto už se po světě prodalo více než 27 milionů výtisků jeho knih! V 10. (a zároveň finálním) dílu oblíbené série Oddělení Q dostihne Carla Mørcka dávný brutální případ a je uvězněn. Mezi vězněnými zločinci je jeho život v bezprostředním ohrožení, a navíc na jeho hlavu kdosi vypsal milionovou odměnu. Zvládnou jeho kolegové rozplést zašmodrchané nitky starého případu dříve, než bude pozdě? Přečtěte si krátkou ukázku z této napínavé novinky!
Když se služební vůz šinul na druhý svátek vánoční roku 2020 ztemnělými a chladnými ulicemi, na kterých už vánoční ozdoby a girlandy ztratily svůj smysl, Carl se snažil představit si, jak by se v této situaci sám obhájil.
Proti čemu se vlastně mám hájit, říkal si. Zadrželi ho, právě když oddělení Q vyřešilo případ Sisle Parkové a osvobodilo Gordona. Ale čím se provinil, že to došlo tak daleko? Tím, že se mu nechtělo zabývat sérií vražd spáchaných nastřelovací pistolí na hřebíky? Že byl naivní, pokud šlo o aktivity svého kolegy Ankera Høyera? Podezíral Ankera, že bral drogy? Byl bláznivě dobromyslný, když u sebe doma schoval Ankerův kufr, aniž se zeptal, co v něm Anker má? Lhostejný k tomu, že mu tolik let leží na půdě? Ani si na něj nevzpomněl. Na kufr, který, jak se ukázalo, byl napěchovaný tvrdými drogami a úctyhodnou částkou v hotovosti různé měny. Panebože, kéž by se do něj byl podíval dřív, než to udělali jiní. Mohl ho odevzdat sám. Dopustil se téměř smrtelného hříchu, protože příliš spoléhal na to, že ho nikdo nebude podezírat, když na to přijde, že by se on, důvěryhodný vyšetřovatel, dopustil nějakého zločinu. Zkrátka nevěděl, jak by se měl hájit, věděl jen, že kolegové ve voze nemají chuť poslouchat, že je nevinný, ani jeho nářky, že rodina zůstala na holičkách. Co oni s tím? Viděli by v tom jen lítost, vztek a přiznání, jenže tu radost jim neudělá. Takže když projeli vězeňskou bránou a doprovodili ho před unaveného a v zimním období bledého zřízence vězeňské služby k zápisu, Carl mlčel.
Matné brýle podrobně prostudovaly dokumenty, které policisté odevzdali, načež strážný zvedl zrak a krátce nato konstatoval, že se nepožaduje zákonná izolace, což ho udivuje, přece jen se jedná o vysoce postaveného policistu.
Carl se zarazil. Žádná izolace ze zákona, co tím chce říct?
„Poslouchejte,“ řekl, „spoustu z těch, co tu dneska máte, jsem za mříže zaručeně poslal já. Tak proto…“
„Musíte se spokojit s tím, co je k dispozici,“ přerušil ho zaměstnanec vězeňské služby.
To určitě nevěstilo nic dobrého. Moc povzbudivě nepůsobilo ani to, že když dozorci Carla odváděli a požádali ho, aby si odložil, kolegové mu nekývli na pozdrav.
Utahaný dozorce, který měl na starosti osobní prohlídku, se na Carla díval se stejnou mírou pohrdání jako Marcus Jacobsen při předčítání práv zadrženého.
„No to se podívejme! Velevážený pan Carl Mørck. No to se podívejme,“ opakoval a odhazoval Carlovy svršky na hromadu. „Pár kluků na chodbě se pobaví. Každopádně by se v tomhle zařízení nenašel jeden jediný člověk, který by si přál být na vašem místě,“ pokračoval a hodil Carlovi do náruče nějaké oblečení.
Ačkoliv to Carlovi bylo jasné, stejně na něj slova zapůsobila víc, než bylo zdrávo. Snad doufal, že se mu otevře nějaká zázračná cesta k záchraně. Ale kde nic tu nic.
A jak ho vedli dál dobře známými úzkými šedivými chodbami, za oprýskané mříže k impozantní změti schodišť, zábradlí, bezpečnostních sítí a k nespočtu dveří východního křídla až k cele 437, realita na něj drtivě dolehla a on se začal potit. Tady si s konečnou platností uvědomil, že jestli v sobě má poslední zbyteček naivního smyslu pro spravedlnost, vytratí se ve chvíli, až za ním s definitivním cvaknutím zapadnou těžké dveře.
Než ho zavedli do cely a z druhé strany dveří se otočil klíč, bloudil očima po rozlehlém a pustém vězeňském křídle ve studeném světle lamp. Za svou dlouhou kariéru samozřejmě viděl nespočet vězeňských cel, ale dosud nikdy nebyla ta černá, úzká matrace jeho postelí. Měl se na ni pokusit ulehnout bez Mony po svém boku. Tady ho brzy ráno nevzbudí dceruška tím, že na něj rozpustile skočí, ani se neprobudí s nadějí, že nadcházející den ho čekají jen samé dobré věci.
Carl si prohlížel šedou, těžce zkoušenou nástěnku nad postelí a přečetl si, co na ni napsal propiskou předchozí vězeň, přestože se písmo už skoro ztrácelo.
Samé skličující zprávy, žádné světlo na konci tunelu.
O knize:
Carl Morck a oddělení Q se vrací se závěrečným desátým případem!
Vánoce 2020. Carl Morck sedí v poutech na zadním sedadle policejního auta, které míří do věznice Vestre. Po patnácti letech ho dostihl dávný brutální případ, a pokud bude obviněn z obchodu s drogami a vraždy, mohlo by mu to zničit kariéru i život.
Jeho kolegové z kodaňské policie se k němu obracejí zády a Carl si brzy uvědomí, že mezi vězněnými zločinci, podvodníky a zkorumpovanými policisty je jeho život v bezprostředním ohrožení. Kdo však na Carlovu hlavu vypsal milionovou odměnu – a proč?
Zatímco Carl Morck je odříznutý od světa, Rose, Asad a Gordon musí jít proti přímému rozkazu vedoucího oddělení vražd a pokusit se rozplést dlouhé a zašmodrchané nitky starého případu.
V dlouho očekávaném finále série o oddělení Q se svět obrátí vzhůru nohama. Hodní lidé se změní v padouchy a z obětí se vyklubou ti nejsilnější.
Za ukázku děkujeme nakladatelství Host. Překladatelkou knihy je Kristina Václavů.
Napsat komentář