Praha 1939. Eva má tajemství, které ohrožuje její dcerku Miriam. Ve chvíli, kdy dojde k nacistické invazi, pochopí, že musí dceru poslat pryč – i když ví, že jí to zlomí srdce a možná už ji nikdy neuvidí… Jen tak ji ale může zachránit.
Když spěchala domů, vybavila si scénu na Wilsonově nádraží. Všechny ty děti s kufříky a hnědými štítky. Tak tohle dělaly? Odjížděly do Anglie? V uších jí začalo tepat. Možná by to měla říct Josefovi.
Ale večer u jídla byl Josef neoblomný. „Zůstane s námi, liebling. Anglie je nezdravá. Všude samý déšt a mlha. To není místo pro mladou dívku.“
„Ale víš jistě, že okupovaná Praha je bezpečnější? Vždyť město je plné Němců!“ Eva se otřásla při vzpomínce na zpocené, zmítající se tělo, na děsivé bolestivé bodnutí, špínu a chladné zoufalství. Podbřišek ji při té vzpomínce začal bolet.
„Stále ti to opakuju. Jsem vědec. Zabývám se rozumem a fakty. Nikdo nevyhrožoval nám ani našemu dítěti.“
„Ale není žádným tajemstvím, že Hitler nenávidí Židy,“ rekla Evina maminka, když se vynořila z kuchyně s mísou uvařených brambor. „Podívejte se, co udělal těm v Německu.“ Všichni v novinách četli zprávy o rozbitých židovských obchodech, synagogách a domech. Nedávno byli Židé bez upozornění vystěhováni ze svých domovu, rozbili jim rádia a na všechny uvalili zákaz vycházení. Josef uchopil nůž a vidličku.
„Některým, ano. Ale já nepředstavuju hrozbu. Jsem pro nacisty užitečný. S mojí prací jsou spokojeni. Dokud jsem v ústavu, všichni jsme v bezpečí.“
Abba neřekl nic, jen se s úzkostlivým výrazem ve tváři natáhl pro brambory. Následujícího dne Eva odvedla Miriam do školy a zůstala stát u brány. Obvykle se tam setkala skupina matek, které si užívaly pár minut drbu, než se vydaly zpět dělat domácí práce.
Běžně se jim Eva vyhýbala – drby ji nudily a neměla pocit, že by měla čím přispět do diskuze, ale dnes postávala vedle nich. Jakmile hovor začal utichat, položila otázku, o které přemýšlela půlku noci. „Slyšela jsem, že Liebnitzova dvojčata odjela do Anglie. Víte některá, jak se tam dostala?“
Otočila se jedna z matek, tlustá žena se zeleným šátkem a batoletem mrskajícím se jí v náručí, které držela za nohu. „Myslím, že frau Liebnitzová má anglické příbuzné. Ozvala se jim a oni chlapce pozvali k sobě. Muselo to být nelehké rozhodnutí.“
Zbytek žen, jako sbor ze Smetanovy opery, zavrtěl hlavami a soucitně zašuměl. „Je tedy nemožné dostat naše děti do bezpečí, jestliže nemáme příbuzné v zahraničí?“ zeptala se Eva.
Žena pokrčila rameny. Ve skupině se mezitím konverzace posunula dál a ona byla dychtivá přispět. Když se Eva vracela domů, uslyšela za sebou rychlé kroky. Otočila se a uviděla, jak za ní spěchá matka jedné z Miriaminých kamarádek. Frau Golderová. Vysoká žena s trvale úzkostlivým výrazem ve tváři.
„Dobré ráno,“ řekla Eva. Žena pozdrav opětovala a pak se rozhlédla. Ulice byla opuštěná. Jen vychrtlý holub kloval do kanálu a hledal něco k jídlu. Přesto se frau Golderová přiblížila až k Evě a ztišila hlas.
„Slyšela jsem, že se ptáte na možnost poslat děti pryč.“
„Ano,“ přikývla Eva. „Němcům nevěřím.“
„Souhlasím,“ řekla frau Golderová. Sáhla do kabelky. „Tohle je Brit, za kterým můžete zajít. Kancelář má ve Voršilské ulici.“ Podala Evě malý, pevně složený kousek papíru. „Můžete se jej zeptat, jestli by si vzal vaši Miriam.“
Jen ta slova způsobila, že se Evě málem zastavilo srdce. Papír rozbalila náhle ztuhlými prsty až na několikátý pokus. Černým inkoustem na něm byla napsaná adresa. „Děkuji vám.“
