„Všeho nech a přijeď za mnou!“ Právě tohle napsal své mladé ženě její manžel, který se v té době živil jako lovec kožešin na Západním Špicberku. A Christiane, vzdělaná mladá umělkyně ze zámožné rodiny, skutečně opustila klidný život u rodičů i malou dcerku a vydala se na nehostinný Sever. Příběh Žena v polární noci vznikl ve čtyřicátých letech dvacátého století. Autorka své zážitky popisuje s neobyčejným pragmatismem a humorem, který tu a tam připomene slavný román Vejce a já.
„Poslyš, na co je ta šibenice venku?“ ptám se manžela, jenž se právě objevil ve dveřích.
„To je kůl na medvědy. Je vidět už z dálky a láká medvědy ze zamrzlého moře k chatě.“
„Aha!“ Víc ze sebe nedokážu vypravit a ani mě vlastně nic nenapadá.
„A tímhle posuvným okénkem tady ve stěně na ně můžeme z chaty střílet. Když budeme mít štěstí, připlují kry s medvědy už na podzim.“
Manžel vesele vykládá dál a mezitím starostlivě pobíhá po chatě jako hospodyňka, která chce, aby se u ní návštěva během pobytu cítila co nejlépe.
Musím se téměř násilím ovládat, abych nedala najevo hrůzu a zděšení ze všeho toho nového, co se na mě řítí. Nechápu myšlení svého manžela, který očividně úplně zapomněl, na jaký životní styl jsou zvyklé evropské dámy. Považuje zřejmě za naprostou samozřejmost, že budu v téhle ubohé chatě ve společnosti šelem spokojená. Způsob, jímž se rozhodl mě uvést do života v divočině, rozhodně není nijak ohleduplný.
Vrací se Karl. Když uvidí, že v kamnech plápolá oheň, zamne si radostně ruce a neustále opakuje: „Fint, fint! Pěkné, pěkné!“ Oblaka kouře a déšť sazí mu asi nevadí ani v nejmenším. Říčku se sladkou vodou sice nenašel, ale objevil jezírko s vodou z rozpuštěného sněhu, takže se může pustit do vaření. Sundá ze stěny obrovskou litinovou pánev, určenou nejspíše na celou medvědí kýtu, nalije do ní půl kbelíku vody a z jednoho pytle přisype cosi, co vypadá jako ovesné vločky. Pak přihodí na oheň tuk, takže kamna začnou dunět a hučet jako rychlovlak. Z trouby se občas ještě vyvalí oblak černého kouře.
A Karl už prostírá k večeři. Hodí na stůl tři hliníkové talíře, za nimi přilétnou nože, občas zamíchá kaši. Všechno ovládá ze středu chaty, stojí tam rozkročený, pohupuje se na chodidlech a naklání se do všech stran.
„On totiž dělal i lodního kuchaře,“ vysvětluje manžel. Tak proto se vším takhle žongluje, pomyslím si.
Karl vyjde ještě jsou jednou ven a vrátí se s náručí plnou rezavých lžící, vidliček a nožů. Našel je prý v Kongsfjordu na smetišti, vykládá s rozzářenou tváří.
Manžel od něho dárek převezme, vypraví se s ním na břeh a všechno vydrhne pískem a mořskou vodou. Kaše se mezitím vaří, bublá a prská na mohutném ohni syceném tukem. Pak každý dostane se zdvořilým přáním værsågod na talíř naběračku bublající hmoty. Kaše je hlavně krásně horká.
Jíme a od stolu se nám naskýtá ničím nerušený výhled na déšť, moře a mlhu.
„Kde je sever?“ zeptám se.
Karl mi to ukazuje: „Nord, syd, vest, øst…“ a pak dál šermuje rukou do mlhy jako dopravní strážník: „Bangenhuk, Verlegenhuk, Jammerbukta, Sorgebai, Todmannsbuk…“
„Co to ten Karl vykládá?“ ptám se manžela.
„To jména sousedních pobřeží. Záliv hrůzy, Opomenutý záliv, Záliv nářků, Záliv žalu, Nebožtíkův záliv…“
„A proč musíme přezimovat zrovna někde, kde mají všechna místa tak strašná jména?“
Napsat komentář