Dnes je Daniel Krejčík oblíbeným hercem a autorem, jeho životní dráha ale měla původně vést úplně jiným směrem – narodil se totiž do rodiny, kde se již po několik generací dědí pohřebácké řemeslo. Nejen o svém netradičním dětství teď láskyplně a s humorem vypráví ve své nové knize Hájemství, která vyjde už za pár dní. Přečtěte si ukázku!
Zazvoní mi telefon.
Na displeji se objeví neznámé číslo.
Je mi třicet, jsem herec. Kromě toho, že jako herec hraju divadlo, dabuju filmy a natáčím do televize nebo kin, tak samozřejmě hlavně čekám na to, až mi zazvoní telefon z neznámého čísla. Když se objeví neznámé číslo na displeji telefonu, správný herec ho vždycky přijme.
Ať se děje, co se děje. Naděje, že nám volá někdo z Hollywoodu a nabídne nám hlavní roli v remaku Titanicu nejde nikdy k ledu.
A teď se to děje!
Vydýchám se, zasoustředím se na své přání a přejedu prstem po zeleném sluchátku.
Hovor přijmu.
Na druhém konci se ozve: „Dobrý den, pan Krejčík? Tady Bohumila Vrtichvostová z časopisu Tvoje zdraví, neměl byste chvíli na malý rozhovor? Zajímá nás hlavně vaše práce, ale ráda bych vás našim čtenářům i trošku představila. Popovídali bychom si o vašem dětství, nějaké vtipné historky z natáčení nebo o tom, jak jste začínal. Prostě takový milý rozhovor do vánočního čísla. Takový příjemný profilový rozhovůrek. Našel byste chvilinku?“ ozve se medový ženský hlásek.
„Já nevím, jestli se moje dětství úplně hodí do vašeho časopisu. Natož do vánočního čísla,“ odpovím dost upřímně s lehkým zklamáním, že Hollywood teď zase volá nejspíš někomu jinému.
„Nebojte, já z vás nebudu tahat žádné intimnosti. Chci jen napsat něco hřejivého, takhle hezky na svátky. A navíc… jste jediný, kdo mi ten hovor dneska zvednul. Já už potřebuju něco napsat, ať mám hotovo a můžu si vzít před Vánoci alespoň na dva dny volno a vrhnout se na cukroví,“ přemlouvá mě.
Jedním z mých hlavních charakteristických rysů je to, že jsem hodnej. Představím si v ten moment místo Bohumily svoji maminku, jak žalostně bojuje o volno před Vánoci, aby měla čas na pečení cukroví. V těchhle předvánočních dnech se pečení cukroví svou důležitostí rovná výzkumu léků na očkování proti obezitě. Jsou přece Vánoce, pomyslím si v duchu a souhlasím s rozhovorem. Nechci si vzít na triko, že rodina Vrtichvostových nebude mít napečeno kvůli tomu, že jejich máma Bohumila ještě v předvečer Štědrého dne loví oběť pro svůj rozhovor, který musí odevzdat Tvému zdraví na oltář lifestylové žurnalistiky.
„Vy jste zlatíčko, že jste si na mě udělal čas. A když jsou ty Vánoce, tak já se vám aspoň revanšuju tím, že vám dám na rok předplatné našeho Tvého zdraví grátis, pokud náš časopis ještě doma neodebíráte.“ Bohumila velkoryse rozdává časopis, o kterém jsem nikdy neslyšel.
„Neodebíráme, ale…“
„Tak já si zapnu nahrávání a začneme polehoučku, tak obecně…,“ skočí mi do řeči a pro čtenáře Tvého zdraví zapíná diktafon. Košatě mi pokládá první otázku: „Pane Krejčík, Vánoce jsou především svátky pohody. A pohoda je půl zdraví. Proto si ji teď společně pojďme navodit. V tomhle období, kdy trávíme čas se svými nejbližšími, se svou rodinou, jsme pospolu, sbližujeme se, papáme, zpíváme, tak jistojistě i vzpomínáme. I já bych teď s vámi ráda zavzpomínala. Jak jste jako malé děcko trávil nejradši čas se svými rodiči?“ ptá se bezelstně Bohumila, nadopovaná reklamní vánoční pohodou.
„Popravdě?“ naposledy se varovně ubezpečím.
Bohumila, která o mně evidentně neví vůbec nic, krom toho, že na vánočním večírku časopisu Tvoje zdraví od nějakého kolegy ze spřáteleného plátku vydyndala výměnou za panáka griotky moje číslo, když jí řekl, že patřím k těm hercům, co ještě pořád zvedají neznámá čísla, protože čekají na Hollywood, neví, jak má na mou otázku honem rychle reagovat, a tak jen zopakuje: „Popravdě a s humorem!“ a zvonivě se zachichotá, jako by sežrala rolničku. „Tak povídejte.“
„Jako dítě jsem nejradši trávil čas s tátou tím, že jsem mu pomáhal navlíkat nebožtíkům ponožky,“ odpovím tedy popravdě.
„Ehm, cože?“ zarazí se Bohumila.
„No ano, měl jsem to rád. Byli jsme u toho spolu, byla pohoda. A abych k tomu teda ještě doplnil něco humorného, tak za normální ponožky jsem vždycky dostal desetikačku, ale za prstové ponožky dvacku, si představte.“ Na druhé straně zavládne ticho, a tak pokračuju: „No a když jste to vánoční číslo, tak za ty vydělané peníze jsem mohl rodičům k Vánocům koupit dárky. Třeba prášky na tlak, když byla zrovna sezona infarktů. Byl to takový můj projev lásky, aby věděli, že mi na nich záleží,“ pokusím se trochu se naladit na vánoční notu, aby si Bohumilini čtenáři Tvého zdraví přišli na svý.
Na druhém konci je furt ticho.
„Nějaká další otázka?“ snažím se v hovoru nějak pokračovat.
„Tak za tohle by mě šéf zabil,“ ozve se po dlouhé odmlce Bohumila.
Napsat komentář