Osud poslední šlechtičny z rodu Battaglia. Od autorky bestselleru Podbrdské ženy. Být vzornou manželkou: takový osud měl čekat Blanku ze šlechtického rodu Battaglia. Její dobrodružná povaha jí však velela jinak… Její příběh si přečtěte v knize Cyklistka, z níž vám přinášíme ukázku:
Najednou jsem jinde. Je neděle. Dřevo zmizí a kapli se vrátí původní podoba. Záblesk vzpomínek sfoukne prach i pavučinu z kříže. Nebeská modř se rozzáří, zlato na andělských křídlech se roztřpytí. Dveře do kaple jsou otevřené. Vchází do nich otec, za ním matka ve svých narůžovělých svátečních šatech, za ní dívka, já, a potom hoch v tmavých krátkých kalhotách a košili. Děti se ošívají nedočkavostí, po modlitbě si budou moct hrát. Matka si klekne, se pne úzkostlivě ruce a pohybuje rty. Otec tiskne ústa pevně k sobě, slova odehrávající se jen v jeho mysli mu vykreslí mezi obočím dvě rýhy. Chvíli pozoruju bratrovu jemnou hladkou tvář, víčka sklopená. Jsem jediná, kdo se dívá kolem sebe. Otočím se ke vchodu. Toužím po opravdové obloze, nikoli po té malované. Kužel světla se točí mezi dveřmi. Netrpělivě čekám, až se otec i matka pokřižují a my s bratrem vyběhneme na zahradu. „Raději se modlím venku,“ pošeptám Kristiánovi, když už se schováváme v rohu u zídky a stavíme si přístřešek podle kresby v knize o indiánech. Není tady, pomyslím si, když zaostřím do přítomnosti a hledám u špalku sekeru. Svraštím čelo, v té chvíli vím, že mezi obočím mám podobné rýhy jako otec. Přemýšlím.
Komůrka! Pousměju se tomu nápadu. Vykročím do slunce, do tepla, které se tlačí ke dveřím kůlny. Některé věci zůstávají stejné!
Musím popadnout sekeru, dokud jsem odhodlaná. Projdu předsíní, konečně bych měla trochu poklidit, netuším, kde se tu vzalo tolik harampádí. Nahlédnu do kuchyně. Ručičky na hodinách se tisknou ke dvojce. Ve tři mám být u Růži.
Projdu kolem širokých dveří, které vedou do míst, kam nikdy nechodím, a sáhnu na kliku mnohem užších dveří nenápadně se krčících na konci chodby. Nadechnu se a prudce je otevřu.
Mžourám do šera a rozvířeného prachu. Na stěnách visí kleště, klíče, kladiva. Seřazená jako vojáci. Opodál se houpou náhradní kola, kotouče, řetězy. Odvrátím se od nich. Sáhnu po topůrku. „Nechápu, co děláš tady, když máš být v kůlně. Netuším, kdy a jak jsem tě sem odnesla.“
Koutkem oka zachytím bleděmodrý odlesk. Rýpne mě v hrudníku. Ale co, na rýpnutí se neumírá. Sáhnu na rám kola a smáznu palcem prach. Černá elegantní písmena jsou ještě čitelná.
Bianchi.
Autorka Jana Poncarová (foto©Albatrosmedia, 2021)
Komůrka zmizí stejně jako předtím kůlna. Slyším Richardův smích. A potom už nic nevnímám, zatmí se mi před očima a probudí mě až štípavá bolest na koleni. Můj první pád z kola. Ale nic se neděje. Jedu dál. A o chvíli později se mi na jazyku rozplývá vanilková zmrzlina. Kráčíme ulicí k Albertově vile. Kolo se tiskne mezi naše boky, rozděluje nás a spojuje. Slábnoucí slunce osvětluje městečko sytou oranžovou barvou. Cítíme ho v zádech a je nám teskno.
Svět zvýrazňuje své obrysy, zesiluje zvuky, zintenzivňuje vůně. Cypřiše se vlní v lehkých nárazech větru a rozprašují citronovou vůni nad našimi hlavami. Richard se zničehonic zastaví. Světlo v jeho očích zmodrá. Nakloní se ke mně a jeho rty se zlehka dotknou mé tváře. Sladkost,
mnohem silnější než ta z vanilkové zmrzliny, se mi rozleje po těle. Ten večer si už neřekneme ani slovo. Následujícího dne se rozloučíme. Stiskne mi pravou ruku a do levé mi vloží úhledně složený papírek s adresou.
„Potkáme se příští rok?“
***
„Naše společné snění o budoucnosti,“ sáhne po zvadlých květinách, jejichž stonky jsou oslizlé počínajícím rozkladem.
Zastavíme se u nenápadného světlého náhrobku. Dívám se na naše rodové jméno. Rukou smetu několik zatoulaných a dávno mrtvých listů. Nakloním kropáč, kapky se vsakují do vyprahlé země ve velkém květináči a osvěžují macešky. Vyšetřím trochu vody do vázy a vložím do ní pivoňky. Potom zvednu pohled někam nad hřbitovní zeď. Do dálky. Do místa, kde se táhnou silničky, které Kristián miloval. Zachytím Růžin pohled.
„Hotovo,“ poznamenám docela zbytečně.
„Pojď k nám na kafe,“ vybídne mě, aniž by se rozmýšlela. Když ještě žil Míla, zvala mě váhavě a já jsem se naučila vytušit, kdy je lepší odmítnout.
Teď už se rozmýšlet nemusím. Nepatrně přikývnu. „Poslechni, Růžo, v hospodě mají dnes otevřeno, viď?“
„Jo, to mají. Proč?“
Zašátrám v kapse a zacinkám mincemi. „Koupila bych nám polárkový dort.“
Zastavíme se u studny a položíme kropáče na své místo. Zahrají o svá kovová těla.
„Máš chuť na vanilku, viď?“ zeptá se mě šibalsky Růža.
baronka Blanka
Sedly jsme si na Růžinu oprýskanou lavici před domem. Zmrzlý krém se na slunci rychle rozpouští. Nikdy nechutná jako tehdy. Neříkám to však nahlas, nechci být za škarohlída. Mlčky polykám a zapíjím sladkost hořkou kávou. Když polknu poslední hlt, usměju se spokojeně na kamarádku a položím hrnek na vachrlatý stolek. Zahledím se nad ploty a nad domy. Dokonce i nad lesy, které se táhnou v dálce jako jedna dlouhá roztřesená linie.
„Po tom zvláštním létě se některé věci změnily.“
Přikyvuje. Na rozdíl ode mě si prohlíží květinové záhony, nedívá se do daleka. „Začala jsi jezdit na kole.“
Zatetelím se vzpomínkou. „Začala několikaletá příprava na můj první závod!“
„A moje několikaletá příprava na manželství.“
„Pak jsme se pár let neviděly,“ poznamenám a sklouznu pohledem zpátky na dvůr. Půda kolem květin je čerstvě načechraná. Nemusím nahlížet za dvířka kůlny, abych se přesvědčila, že motyčka, rýč a kropáče jsou bezvadně srovnané a na svých místech. Opuštěná králíkárna je sice trochu nakloněná, jako by chtěla spadnout, ale tráva kolem ní je pečlivě vysekaná. Růža je pořádná hospodyně. Vždycky byla.
„Pokaždé ses ale vrátila, Blanko.“
Mlčím. Utekla jsem do vzpomínek. Přála bych si jeden konkrétní okamžik prožít ještě jednou. Vnímám ho, jak se zhmotňuje na Růžině dvorku.
„Když jsem si sedala na kolo před svým prvním výjezdem, všechno bylo přede mnou. Nebála jsem se ani toho nejprudšího kopce. A ta chvíle, když jsem šlápla do pedálů a věděla, že je všechno přede mnou, to byl tak nádherný prožitek.“
Růža mi opatrně položí dlaň na hřbet ruky. I po těch letech je stydlivá. Opřu si hlavu o její rameno. A to mi na chvíli pomůže.
