Krásný, dojemný a mnohdy srdcervoucí příběh vyprávěný stárnoucím africkým slonem, který cítí blížící se konec a vydá se proto na svoji poslední životní cestu. Jeho jediným přáním je najít rodinu, jež ho před půl stoletím jako malé, osiřelé slůně zachránila, a rozloučit se s ní. Při své pouti vzpomíná na matku, kamarády, život ve stádu a později i v rodině Hathawayových – u slavného loveckého průvodce a jeho ženy, provozující zvířecí sirotčinec pro opuštěná mláďata. Přečtěte si ukázku z knihy Sloní paměť!
My si na rozdíl od vás pamatujeme naše první hodiny. Myslím, že máte jen pramálo vzpomínek na období, než jste se naučili chodit. To my ne. Chodíme už od prvního dne, jinak bychom riskovali, že nás sežerou predátoři. Držel jsem se v obřím stínu matky, motal jsem se a klopýtal a strkal jí nos pod břicho, abych mohl sát sladké mléko kapající z jejích struků.
Obklopily mě zvuky a pachy: traviny a půda pod nohama, rachot hromu a hlasité bubnování odpoledního deště, široká hnědá řeka a kluzké bláto na jejích březích, zvláštní rohatá zvířata pijící vedle nás u napajedla, štiplavý pach moči a trusu stáda. Členů bylo tolik, že jsem je nedokázal spočítat, ale vybavuji si sestry a bratry a tety, které mě v těch prvních dnech vítaly propletenými choboty, hladily mě a povzbuzovaly a představovaly se mi svými pachy.
Trpělivá moudrost mé matky mě provedla osvojením pravidel přežití. Její obrys i vůně byly neustále nablízku. Neopouštěla mě, ani když jsem se loudal nebo jsem byl unavený. Hodiny prožité s kamarády – ve stádu bylo šest slůňat – byly protilékem na mnoho úzkostí. Usínal jsem sužovaný bolestmi z únavy a probouzel jsem se s východem slunce, připraven všechno si zopakovat.
Kromě druhů ze stáda byla mým nejlepším přítelem mladá antilopa Zcuchaný vous. Ty mají zvláštní zvyk znenadání vyskočit, zahrabat nohama ve vzduchu a zaútočit hlavou na imaginární stromy. Matka mi vysvětlila, proč to dělají. Rodí se s larvami v hlavě a když dospívají, larvy se vylíhnou a pokouší se najít cestu ven, což ta ubohá zvířata přivádí k šílenství.
Přestože pro slony není obvyklé, aby se bratříčkovali s jinými živočišnými druhy, matka mi v době, kdy obě naše stáda trávila období dešťů v rozsáhlé zavodněné oblasti, dovolila si se Zcuchaným vousem každý den hrát. Zato kamarádova matka se marně snažila držet ho dál od nás, ale on ji neposlouchal. Nakonec ho s námi však nechala, protože pochopila, že když je se mnou, dá na něj naše stádo pozor. Společně jsme celé hodiny zkoumali okolí, všechno jsme očichávali a strkali do toho nosy, zvířecími norami počínaje a hmyzím trusem konče, dokud jeden z nás nedostal hlad a my se šli k matkám nakrmit.
Nakonec mi došlo, že všechno, co děláme, sledují nejstarší samice z našeho stáda, a posléze jsem poznal i děsivý důvod, proč tomu tak je. Byli jsme neustále jen vteřinu vzdáleni od nějakého hrozivého nebezpečí, bez ohledu na naši velikost či věk. Nejlepší obranu nám skýtal náš počet: drž se u stáda a šance na to, že tě dostanou, se sníží. Choď si sám, a tvé dny jsou sečteny. Ale i početní převaha někdy může selhat.
Můj kamarád Zcuchaný vous pil na břehu řeky se svým stádem, když cosi vmžiku vyskočilo z vody a popadlo ho to. Byla to Dlouhá čelist a stáhla ho pod vodu, takže byly vidět jen zoufale se zmítající nohy. Zaječel jsem na jeho stádo, aby něco udělalo, ale nikdo se ani nepohnul. Jen strnule civěli a já slyšel, co si myslí, tak jasně, jako kdyby uměli mluvit.
Byli rádi, že to byl on, a ne oni…
Tato ukázka vyšla v Magazínu LUXOR v červnu 2023.
Napsat komentář