Nejočekávanější kniha této sezóny, román Čas vos bestsellerové Aleny Mornštajnové, vychází už zanedlouho! Má vše, co autorčiny knihy činí tolik oblíbenými: hluboký příběh a uvěřitelné hrdiny, kteří si navzdory osudu krok za krokem vyšlapávají pěšinku ke šťastnějšímu životu. Nechte se navnadit krátkou ukázkou!
Ptáčník vyšel z lesa a zastavil se. Jaro měl rád, vonělo příslibem nového počátku. Zhluboka se nadechl, jako by chtěl nasát a vstřebat sílu, jíž slunečný den ze země vytahoval rostliny a probouzel stromy k životu.
Zvedl oči k obloze. V azurové modři zahlédl černou tečku. Kroužila v soustředných kruzích nad polem a pomalu se snášela níž a níž. Dravec. Přiložil k očím dalekohled a pohledem na dlouhá vějířovitě rozevřená křídla s tmavými konci se přesvědčil, že hádal správně — po kořisti pátralo káně lesní. Chvíli sledoval ladné oblouky a pak dráhu, po níž pták zmizel směrem k lesu. Očima přejel po obzoru, po obrážejících polích až k cestě, a vtom jeho pozornost upoutal pohyb na zahradě Vágnerčina domku. Chodil kolem něj téměř denně a pokaždé ho překvapilo, kolik práce už noví majitelé na pozemku zvládli.
Staré stromy a divoce rostoucí keře, které dříve zastiňovaly výhled, ze zahrady zmizely, a tak měl ze svého vyvýšeného stanoviště postavu přecházející po zahradě jako na dlani. Kvůli neforemnému pracovnímu oblečení bylo těžké rozpoznat, jestli je to muž, nebo žena. Zaostřil dalekohled na správnou vzdálenost a díval se, jak žena, ano, už si byl docela jistý, že jde o ženu, boří rýč do země, opírá se do něj nohou a namáhavě obrací jeden vyrytý drn vedle druhého.
Žena se narovnala, asi aby si odpočinula, a najednou, jako kdyby v zádech vycítila Ptáčníkův pohled, se prudce otočila a zadívala se směrem k lesu, přímo k místu, kde stál. Ptáčník odtrhl dalekohled od očí a ucouvl za nejbližší keř. Připadal si hloupě a náhlý ústup mu na náladě nepřidal.
Proč utíká? Proč se schovává? Vždyť nedělá nic špatného, jen zahlédl něco nečekaného a na chvíli propadl zvědavosti. Vyšel ze svého úkrytu a zvolna se vydal k městu. Rychlým pohledem nenápadně zaletěl k domu. I pouhým okem si všiml rýče pohozeného na nedokončeném záhonu. Žena už na zahradě nebyla.
Sestoupil na cestu a začal šlapat do mírného kopce. Když míjel Vágnerčin dům, dávno už na nepříjemný okamžik zapomněl. Kráčel s pohledem upřeným dopředu, ponořený do vlastních myšlenek.
„Hej, vy!“
Zpomalil, rozhlédl se a pak se otočil směrem, odkud se ozval ženský hlas. Nebyl si jistý, jestli volá na něj, ale nikdo jiný na ulici nebyl. Za plotem Vágnerčina domu stála žena. Podle Ptáčníkova odhadu jí mohlo být něco mezi čtyřiceti a padesáti. Jednou rukou se přidržovala plotu a ve druhé svírala mobil.
„Proč mě špehujete?“ křikla, pustila se plotu a o kousek ustoupila, jako kdyby chtěla zmenšit vzdálenost mezi sebou a pootevřenými dveřmi za zády. Vysoko posazený hlas chvílemi přecházel do nepříjemně pisklavých tónů, které svými ostny bodaly Ptáčníka do uší. Na té ženské bylo pichlavé snad úplně všechno. Dlouhé paže vykukující z ohrnutých rukávů ošuntělé zelené bundy, kterou Ptáčník zdálky považoval za pracovní vatovaný kabát. Hubené nohy v plandavých teplákách. Špičatá brada, dlouhý úzký nos a oči, hlavně oči… I ze vzdálenosti těch pár metrů, které je od sebe dělily, viděl, jak je vztekle mhouří a chystá se vypustit z pusy další nesmysl.
Ptáčník se zastavil a znovu se rozhlédl, jestli žena mluví opravdu s ním.
„Viděla jsem vás. A dneska to nebylo poprvé. Potulujete se tady kolem a očumujete. Chcete mě okrást? Tady ale nic cenného není, tím si můžete být jistý.“
Proč to říká? Proč by něco takového dělal?
„Ještě jednou vás tady uvidím a zavolám policii!“ Žena zvedla mobil a mávla jím ve vzduchu, asi aby dokázala svou připravenost k činu.
Ptáčník nevěděl, co má dělat. Nejraději by se otočil a odešel, ale to by vypadalo jako přiznání viny. Potřeboval té ženě v příliš velkém kabátě vysvětlit, že ho vůbec nezajímá, prostě jen zná historii jejího domu a všiml si, jak moc se proměňuje.
Udělal dva kroky jejím směrem.
Žena o stejné dva kroky ustoupila a mírně se předklonila. Kdyby byla saň, asi by po něm šlehla plamenem, ale naštěstí to byla jen hubená ženská. „Oblízáte kolem s dalekohledem. Už párkrát jsem vás viděla, jak mě špehujete.“
Křičela a Ptáčník si všiml, že jí vztekem zrudl obličej a šlachy na krku se napnuly. Vídal to kdysi u matky, když se hádala s otcem. Vztek matce pomáhal překonat strach a dodával jí odvahu postavit se manželovi. A pak přišla rána a pláč.
Ptáčník pohnul rameny, jako kdyby ze sebe chtěl shodit kabát, ale vzpomínky se tak snadno setřást nedají. Odvrátil od rozzuřené ženy pohled a beze slova vykročil k domovu.
O knize:
Pomsta, nebo odpuštění? Román o moci minulosti a síle květin.
Bára a Ptáčník. Dva lidé, jejichž cesty se protnuly dávno předtím, než se ti dva potkali. Bára je přesvědčená, že její život by byl mnohem šťastnější, kdyby do něj před lety kdosi nezasáhl a nezměnil jeho směr. Minulost už sice nevrátí, ale může se pokusit přepsat ji v paměti lidí. A taky přemýšlí o pomstě. Zatím však vyčkává, zabydluje se v novém domově a sází květiny.
Ptáčník se na rozdíl od ní s minulostí naučil žít. Necítí se ukřivděný, nevadí mu, že ho lidé považují za podivína, ani ho netíží osamělost. K životu mu stačí svoboda, les a pozorování ptáků. Nebo snad ne?
Napsat komentář