29. října vyjde tvá kniha Najít světlo ve tmě, ve které se vyrovnáváš se smrtí dcery. Jaký byl prvotní impuls pro napsání této knihy? Proč ses rozhodla své pocity sdílet se čtenáři?
Prvotní impuls byl prozaický, při rozhovorech s různými lidmi jsem se potkávala se situací, kdy vznikala rovnice RadioPalác + drogy + smrt. To se mi nelíbilo, protože Bára zemřela na selhání organismu bez požití drog. Informace o knížce jsem vyvěsila na Facebook do uzavřené skupiny, a pak se začaly přidávat další a další příběhy. Z prvotního impulzu očistit Báru vznikla knížka, ve které se snažíme podat pomocnou ruku lidem, kterým někdo odešel.
Jak je do celého procesu psaní, promování i vydání knihy zapojená tvoje druhá dcera Eliška?
Eliška používala hlášku „maminka pracuje, píše knížku“. Vzala si tablet a taky psala. „Píšeme knížku o Barunce.“ Spolu jsme se byly fotit i do rodinného alba, jako každý rok, jen jednou jsme vynechaly, protože nebyla síla se vrátit na stejné místo bez Barči. Fotografka je moje kamarádka a já jí poprosila, aby nafotila fotografie i na propagaci knížky. Nakonec jsme použili i naši společnou fotku, která byla pořízená ve Studiu Smysl, a jelikož ji máme doma a je naší součástí, tak ani Eliška s tím nemá problém – na fotografii je přece naše Bára, jak říká. Komunikaci s novináři jsem dělala bez Elišky, protože má svůj život a slyšet o tom, co se stalo na plese, pro ni není vhodné. Když ale viděla naše fotografie ve Vlastě, otáčela stránky a říkala: „Jů, jsme v novinách!“ a hledala, kde ještě budeme. Jsou jí 4 roky a neumí číst, obrázky ale zná.
Barča je její součástí, ale zároveň je potřeba, aby žila svůj vlastní život bez stínu, protože zažívá období, kdy se jí stýská a brečí. Balancujeme na tenké hranici, někdy brečí od srdíčka a chovám ji, někdy je to spíš „citové vydírání“, kdy něco chce a nedostane. Poznat, co je výmluva a co je pravda, je složitější. Eliška byla a dodnes je ta, která říká „nám umřela Bára, moje sestra“ a lidi jsou beze slov. A já taky.
Po smrti Báry se strhla obrovská mediální a bulvární lavina. Jak to vypadá dnes? S jakými reakcemi se ze strany médií i fanoušků poslední dobou setkáváš?
Když vyšla Vlasta a potom Ona dnes, přicházely samozřejmě různé reakce. Začaly mi chodit kladné komentáře, že jsem Barču očistila, že jsem silná ženská… 80 % bylo pozitivních, a to mě velice potěšilo. Novináři mě varovali, abych nečetla komentáře, že lidi píšou hrůzy. Já musím ale všem poděkovat, byli vstřícní a začali psát své příběhy, své smutky, svoje já. Dostali jsme se k jádru, k emocím. A o tom ta knížka je, o pomoci. Není jen o mámě, která ztratí dceru. Díky Barči jsem se naučila hodně věcí, naslouchat, vnímat a sdílet.
I přes vážné téma ses ve svém textu zaměřila i na pozitiva. Jak jsi to dokázala po takové životní zkušenosti zvládnout? A jakým způsobem to změnilo tvůj život?
Pozitiva přichází až po dlouhé době, nejdřív vidíte tmu, černo. Nejhorší jsou dny, kdy svítí sluníčko a všichni se smějí, jsou šťastní a váš vnitřní svět křičí: „To je špatně, proč se smějete? Bára tu není!“ Nefungují žádné příručky, žádné počítání měsíců, kdy bude líp. Po půl roce jste otravní, máte smutek v očích a žádnou jiskru. Mě pomohla komunikace, mluvila jsem s lidmi s podobnými zážitky. Říkala jsem jim, jaké prožívám fáze, co se děje, kdy to přestane. Většinou mi poděkovali a já byla ráda, že můžu pomoci.
Když se mnou kamarád točil spot, řekl: „Je to ponurý, musíš znova. Najdi něco pozitivního.“ Jela jsem domů vlakem a přišla na to: Já jsem se nevzdala, já jsem to nevzdala. Neodešla jsem, mám krásnou dceru a druhou, která mě naučila vidět svět jinak.
V den vydání knížky mi je 40 let. Jsem jiná Simona, Simona, která začala naslouchat intuici, naučila se empatii. Změnila se.
Na vydání knihy se aktivně podílíš, promuješ ji a získáváš pro ni finanční prostředky – dokonce formou crowdfundingu od svých fanoušků. Jaké jsou tvé dosavadní zkušenosti? Myslíš, že je pro českého autora snadné získat podporu pro svůj knižní projekt?
Já mám zvláštní povahu, pokud něčemu věřím, tak šlapu naplno. Celou dobu od odchodu Báry jsem komunikovala s jejími vrstevníky i s jejich rodiči, protože kamarády a jejich rodiče postihlo to, co mě. Nemohli pomoci svým dětem, které plakaly a nedokázaly se s tím vyrovnat. Já jsem měla dobrou základnu lidí, kteří se mnou sdíleli moji zkušenost. Promo jsem dělala podle sebe, protože důležité je vyprávět příběh a ten vyprávím. Crowdfunding je skvělá věc, pokud promujete, sdílíte a komunikujete, pak všechno funguje. Je to ale těžké, strašně těžké, když najednou vidíte, že stagnujete a penízky nepřichází. Začala jsem crowdfunding doporučovat těm, kteří svým projektům opravdu věří.
Řekni nám na závěr rozhovoru, pro koho je kniha určená. Kdo by si ji určitě měl koupit a přečíst a co mu přinese.
Knížka je pro lidi, kteří mají pocit, že už nemůžou dál, že to nejde. Všechno jde. Prostě je důležité se narovnat, vidět krásu a sebe. Najít vlastní já, poslouchat lidi a vnímat. Vykročit jinak. Dostat se k podstatě. A smát se a děkovat za každý prožitý den.
Moc děkuji za rozhovor a přeji ti do budoucna hodně síly, krásných zážitků a samozřejmě mnoho úspěchů s tvojí knihou. Doufám, že bude rezonovat s řadou čtenářů.
Autorka: Olga Zbranek Biernátová
Napsat komentář