Sáhnout si na dno, popsat svoji zkušenost a otevřeně se k tomu hlásit? Měli byste na to dost odvahy? Michaela Duffková ano. Je autorku blogu a stejnojmenné knihy Zápisník alkoholičky a také odvážnou a otevřenou mladou ženou, matkou a podle svých slov abstinující alkoholičkou.
Zápisník alkoholičky, to je váš blog o závislosti na alkoholu i jejím překonání. Blog získal cenu Magnesia litera a nedávno podle něj vznikla i stejnojmenná kniha. Ta zaznamenala hodně ohlasů. Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodla svůj příběh sdílet veřejně?
Protože sdílená zkušenost je hrozně cenná. V době, kdy jsem pila, jsem vnímala, že mi právě tohle chybí. A už v době léčby jsem se rozhodla, že bych chtěla svoji zkušenost nějak sdílet. Tak jsme s manželem přemýšleli jak. Vydali jsme se cestou facebookového blogu, což byla možnost psát anonymně a zároveň zasáhnout co nejvíce lidí. Věděla jsem, že i kdyby se s mým příběhem ztotožnil třeba jen jeden člověk, jenom jednomu člověku ten příběh pomohl, bude to pro mne mít obrovskou hodnotu.
Jak to bylo s blogem? Měl ohlasy, reakce?
Hned s prvními příspěvky začali rychle přibývat sledující. To jsem nečekala, nebyla jsem na to připravená. Ohlasy přišly rychle a byly pozitivní.
Setkala jste také s negativní odezvou?
Pár negativních komentářů se objevilo, ale kdybych to měla zhodnotit, bylo jich opravdu málo. A to platí doteď. Zásadně ale nečtu diskuse pod rozhovory, které se mnou vycházejí. Od toho jsem se úplně oprostila. Objevují se tam komentáře, které jsou úplně mimo.
Jak velkou změnou pro vás bylo vystoupit z anonymity? Ten okamžik, kdy jste se k doposud anonymnímu blogu rozhodla přiřadit svoji identitu, svoje jméno, svou tvář?
Zveřejnění pro mě bylo zásadní. Měla jsem strach, co se stane, když ukážu svůj obličej a ukáže se, že jsem mladá osmadvacetiletá holka, co má malé dítě. Ale ty reakce byly krásné.
Jak na to reagovalo vaše blízké okolí, rodina, přátelé, kolegové? Někteří asi netušili, že se ve vašem životě něco takového odehrává…
Někteří moji přátelé byli šokovaní, spousta z nich by v životě nečekala, že zrovna já propadnu alkoholismu. Ti úplně nejbližší věděli, co se děje. Věděli, že se chystám vystoupit z anonymity. To se stalo až po konzultaci s rodinou.
Vaše knížka má zvláštní formát. Je složená z facebookových příspěvků a textů, které jsou někdy převyprávěním, někdy komentářem nebo doplněním. Proč jste se rozhodli pro takový formát?
Facebookové příspěvky z blogu jsou autentické. To jsme chtěli zachovat. Už bych to takhle asi znovu nenapsala…
Blog byl první, knížka vznikala až později. Jaké to pro vás bylo, když jste svůj příběh o alkoholové závislosti psala s časovým odstupem, když jste se k tomu vracela? Dalo by se říct, že psaní mělo nějaký terapeutický efekt?
Neřekla bych terapeutický, spíš sebereflexivní. Abych to vůbec mohla napsat, musela jsem to nejdřív vnitřně zpracovat. Když jsem psala knížku, bylo pro mě těžké se do některých momentů vracet.
Dost otevřeně mluvíte o problému alkoholismu v Česku. Co k tomu podle vás nejvíce přispívá?
Všeobecně bereme alkohol na lehkou váhu. Málokdo si uvědomuje, že se jedná o návykovou látku stejně jako je pervitin nebo heroin. Zatímco ten byste ale dvanáctiletému dítěti ochutnat nedali, u piva vám to nepřijde nijak divné. A to je velký problém. Alkohol je společensky tolerovaný, finančně i místně snadno dostupný. To je kámen úrazu.
Dá se vůbec říci, jaké jsou nejčastější důvody, které vedou k alkoholismu?
To si nemyslím, je to u každého jiné. Ale pravda asi je, že častěji se závislost vyvine tam, kde zapíjíme stres, problémy nebo úzkost.
Dokážete říci, proč se to stalo vám?
Ani jsem se nenadála, a už to bylo. Ale nechci to zlehčovat. Asi nedokážu přesně říct, proč jsem se během roku propila k závislosti. Byla to asi souhra špatného psychického stavu, nespokojenosti a stresu.
Existuje něco jako rozumné pití?
Ano, existuje, ale ne pro léčeného alkoholika. Těžko se stanovuje, co je bezpečná hranice. To je individuální. Bezpečná míra alkoholu neexistuje. Nevíme, kdo je jak náchylný k závislosti. Alkohol vám nesmí ovlivňovat osobní život a koníčky, vztah s rodinou. Jakmile mu dáváte přednost před něčím jiným, je to už vážný problém.
Podobně jako Josef Formánek říkáte, že neexistuje vyléčený alkoholik. Sama sebe nazýváte abstinující alkoholičkou.
Alkoholismus je na celý život. Buď jste pijící alkoholik, nebo léčený alkoholik. Neexistuje nic jako kontrolované pití. Někdo si zkusí po roce, dvou, třech dát skleničku. Ale takhle to nefunguje. Recidiva je pak častá.
Jak vás zkušenost se závislostí a také jejím překonáváním změnila psychicky? Cítíte sama na sobě, že vás to nějak posílilo?
Léčba byla první krok. Být poté v abstinenci je moc důležité, pozitivní, ale není to automatické. Dneska už mám ze sebe radost, ale nemůžu si říct, že už jsem to vyhrála.
Závislosti ovlivňují nejen závislého člověka, ale také jeho okolí, rodinu, vztahy. Musí to člověk do určité míry vytěsnit, nebo se s tím plně vyrovnat?
Já myslím, že to si musí každý srovnat sám. Není dobré se vracet ke všemu, co se stalo v době pití. Stejně už to člověk nevrátí. Ale je důležité si uvědomovat, jak s poškozenými vztahy pracovat dál v době abstinence. A to není lehké.
Musela jste to sama sobě odpustit? Selhání, chyby, co jste třeba udělala?
To jednoznačně. Kdyby to nedokázala sama sobě odpustit, nebyla bych schopná pracovat s tím, co se kolem pokazilo. Bez toho to nejde. Bez odpuštění sama sobě by se člověk točil v kruhu. Nebylo by cesty ven. Ten kruh se točí takhle: selhání – pití – vyškrábání se nahoru – výčitky ze selhání – pití a celé znovu.
Jak tedy ten kruh přetnout?
Chce to vlastní rozhodnutí, motivaci a podporu okolí. Nejhlavnější motiv je vlastní rozhodnutí. Rozhodnutí, že takhle už teda ne.
Co přimělo vás přetnout ten kruh?
Já už měla strach, že buď se upiju, nebo že mě pak zabije to, když se budu snažit střízlivět bez lékařského dohledu. Proto jsem se rozhodla nastoupit na léčbu. Byl to strach o život.
Jak vlastně taková léčba v praxi vypadá? Jaké jsou možnosti léčby pro alkoholiky?
Já jsem podstoupila léčbu stacionární, ne ústavní. Tam chodíte podobně jako do práce. Jdete tam v osm hodin ráno a skončíte v půl páté. To má spoustu pozitiv. Dceři byly v té době tři roky, takže jsem nechtěla přijít o kontakt s ní. Má to ale také nevýhody. Každý den musíte nakoupit, uvařit, řešit věci doma apod. V ústavní léčbě je člověk v bublině, plně v bezpečném prostředí, což je pro mnoho lidí lepší nebo možná nezbytné, ale je pak o to náročnější vracet se do reality. Ve stacionární léčbě jste v realitě pořád, ale jako podporu máte za zády skupinu a terapeuta.
Doléčování je stejně důležité jako léčba sama. V čem spočívá?
To záleží na tom, jak si kdo zvolí, možností je několik: docházení na skupinovou terapii, individuální terapii, anonymní alkoholiky apod. Myslím, že důležité je rok, rok a půl udržovat nějaký kontakt s terapeuty nebo lidmi, kteří si prošli podobnou zkušeností. Mít takovou pojistku, komunikovat. Doléčování je pilířem pro to, aby život v abstinenci byl úspěšný.
Úspěšné léčba je tedy jedna věc. Druhá věc je začlenění se do „normálního života“. Co je na tom nejtěžší?
Je velice těžké začít znovu fungovat ve vztazích. V době pití je člověk v pasivitě. Potom musí začít fungovat, staví se na nohy, nabírá sebevědomí. Těžké je to i pro okolí.
Je potřeba mít nějaká omezení, nastavit si v běžném životě nějaká pravidla?
Je pravda, že někdo zvláštní režim potřebuje, aspoň na určitou dobu. Mě samotnou to, že jsem abstinující alkoholička, nijak zvlášť neovlivňuje. V hospodě si nedám pivo, na rodinné oslavě si nedám skleničku. Ale do mého osobního života to nijak nezasahuje. Nenechám se omezovat tím, že jsem na nějakou dobu propadla závislosti.
Máte chuť se někdy napít?
Ne, to já nemám. Díky bohu. Mám ale občas tzv. suchou recidivu – zdá se mi o tom.
Vaše motto je „Ne každý, kdo bloudí, je ztracen“. Je něco, co bychom mohli pro ty bloudící kolem nás udělat? Jak pomoci?
Člověk, který má problém s alkoholem, se musí rozhodnout sám, že s tím chce něco dělat. To je naprosto zásadní. Ale můžete mu dát kontakt na odbornou pomoc, konfrontovat ho s vážností situace. Nesmíme hlavně ten problém ignorovat, zavírat před tím oči.
Rozhovor vedla: Ivana Oberhofnerová
