Tomáš Šebek: Na další misi vyrazím, až přijde čas

5. 2. 2019 v 15.17

Tomáš Šebek je český chirurg, který je stálým účastníkem misí Lékařů bez hranic. V roce 2010 se vydal na svou první misi, dnes jich má za sebou již pět. Deníkové záznamy z jeho misí, určené původně pouze pro okruh přátel, slavily v knižní podobě velký úspěch u čtenářů. Jeho posledním působištěm v rámci pomoci Lékařů bez hranic byl Jižní Súdán, a právě tento pobyt je tématem knihy Africká zima.

Tomáši, kdo jsou Lékaři bez hranic – pro ty, kteří nevědí?

Lékaři bez hranic (Médecins Sans Frontières) jsou mezinárodní humanitární organizace, která poskytuje odbornou zdravotnickou pomoc lidem v ohrožení a v případě krizí. Organizace byla zalo­žena v roce 1971 skupinou francouzských lékařů a novinářů, kteří měli přímou zku­šenost s hladomorem v Biafře. Zdravotní péči ve více než 70 zemích světa posky­tujeme s pomocí téměř 3 000 mezinárod­ních a 32 000 místních spolupracovníků.


Jak vznikaly deníkové záznamy z misí a kdy a proč jste se rozhodl je vydat?

Nejprve to byly dopisy domů. Pak kama­rádům, přátelům, přátelům přátel a poté se to proměnilo v mé trpělivé odpovědi na všetečné otázky čtenářů. Vlastně jsme společně začali prostřednictvím mých příběhů zapisovat denní historii mise, ve které jsem se právě nacházel – na Haiti, v Afghánistánu, v Jižním Súdánu.


Je pro vás psaní na misích i určitým odreagováním nebo ventilem? Nebo jste jen chtěl přenést to, čeho jste se v nelehkých podmínkách měl možnost dotknout?

Je to další projekt v mém životě, který mě baví. Nemůžu o něm na rozdíl od chi­rurgie říci, že je to vášeň, ale komunikace se čtenáři mě baví stejně jako s pacienty. Tahle interakce dává do psaní energii, až jsem sám někdy překvapen její silou. Lékaři bez hranic přináší svá svědectví již od svého vzniku v roce 1971. Pokud se i mé zápisky dají takto nazvat, naplnil jsem cíl své mise možná dvakrát. Mít mož­nost reportovat něco, co si nedovedeme v našem běžném životě ani představit, je zajímavé, důležité a snad tedy i smysluplné jako samotný výkon humanitární činnosti.


Silné příběhy v často drastických pod­mínkách jsou psané s lehkým humo­rem. Kde v sobě člověk najde důvod k úsměvu v situacích, kde by to jiný dávno vzdal?

Když je to jen trochu možné, humor mě provází vším, co dělám. Máme jako národ specifický smysl pro humor, jako ho mají specifický Britové, Francouzi nebo Američané. Ten náš český, černý, uleh­čuje čtenáři konzumaci reality, kterou by jinak třeba ani nechtěl vidět. Mám to tak nějak navnímané i ze své lékařské praxe a v mých knížkách se to ujalo více, než kdybych psal smutné příběhy s pato­sem. Pokud bych měl publikovat meziná­rodně, musel bych asi zvolit úplně jinou formu.


Co vám mise daly? A je něco, co vám vzaly?

S oblibou říkám, že mi mise nevzaly nic. Ale když se zamyslím, tak přeci jenom něco. Vzaly mi předchozí naivitu, že vše na světě je v pořádku a že o zlu, neštěstí, válce, dětském umírání a smrti si čteme jen v příbězích neexistujících lidí. Daly mi připomínku toho, že člověk svůj úděl lépe snáší, když je obklopen blízkými zástupci svého druhu – rodinou a širší komunitou. A také, že v extrémně neleh­kých životních podmínkách lze žít pře­kvapivě lehce za výše uvedených podmí­nek a v situaci teď a tady, kdy si zítřek zatím vůbec nepředstavujete.


Na podzim s Velkým knižním čtvrtkem 2017 vám vyšla již 3 kniha, pomyslel jste někdy na to, že by mohly mít takový úspěch?

Nikdy. Na gymplu jsem napsal jedi­nou povídku o českých houbařích, která spolužáky pobavila. Pak jsem prostřed­nictvím blogu popisoval své doktorské začátky a zážitky lékaře v Irsku. Až s kni­hou Mise Haiti mi došlo, že úspěch bude mít psaní, na kterém se podílí čtenář. Postupně jsem se prozapisoval přes Mise Afghánistán až k velmi úspěšné Africké ziměa za to vděčím především čtenářům a Lékařům bez hranic. Bez nich a témat s nimi spojených bych neměl nic moc originálního, co bych zapisoval.


Je pro vás samotný fakt, že vaše psaní ve čtenářích rozvíří emoce a myšlenky o tom, že nic není samozřejmé a pod­mínek, v nichž žijeme, si často ani nevážíme, záměr vaší tvorby?

Nikdy jsem o tom takto nepřemýšlel. Dělám syrovou reportáž a jen otrocky zapisuji, co vidím, slyším, cítím, ochut­nám a nač si osobně sáhnu. Bez větší představivosti pracuji s hrubou realitou. Ale možná, že chci opravdu takto dráždit. Vykolejit čtenáře z domnělé rovnováhy a komfortní zóny, aby se prostřednic­tvím mých příběhů zamyslel. Odměnou za pozvánku do někdy hrůzostrašného světa a jeho statečnost je mu jednou zaostření na hlubší smysl a jindy pobavení, na kte­rém není nic špatného. Jsem dobrosr­dečný provokatér.


Získal jste cenu za statečnost, co to pro vás znamená?

Pro mne osobně nic, protože jsem si ji nijak nezasloužil. Ale za všechny mé kolegy naopak hodně, protože je to oce­nění práce Lékařů bez hranic – a toho si velmi vážím. Již při jejím převzetí na plese České lékařské komory jsem říkal, že to je cena pro nás pro všechny a já jsem jen v nesprávný čas na nesprávném místě, abych ji za ně všechny převzal. Tímto za ni za nás všechny znovu děkuji!


Co je pro vás důležitější? Ocenění vaší práce, nebo zájem právě o téma Lékařů bez hranic?

Z předchozí odpovědi vyplývá, že to druhé. Nejdůležitější ze všeho je pro mě ale fakt, že se skromně podílím na velmi smysluplné činnosti a mám ten luxus ji vykonávat v zázemí skvělé rodiny, přá­tel a ze zázemí velmi bezpečné země, kte­rou Česká republika nepochybně je. Za to děkuji.


Kdy vás čeká další mise?

Až přijde čas.


Rozhovor vyšel v magazínu Luxor v létě 2018.


Komentáře k článku

(Nebude zobrazen v komentáři)

Související

Mohlo by vás zajímat

Náš web zlepšujme pomocí cookies. Do vašeho zařízení ukládáme také cookies třetích stran. Pokud nám dáte souhlas, můžeme náš web také přizpůsobit podle vašeho chování při jeho prohlížení a s vaším souhlasem tyto informace také předat reklamním společnostem a sociálním sítím, aby vám zobrazily cílenou reklamu nebo za účelem e-mailového oslovení. Svůj souhlas můžete odvolat a vybrané cookies odmítnout prostřednictvím linků níže. Více informací Změnit nastavení Rozumím