„Naše knihy vycházejí vždy na jaře. Chtěla jsem, aby je čtenář mohl srolovat, strčit do větší kapsy, sednout na kolo, dojet si k rybníku, dát si pivko a přečíst si povídku. Prostě ‚na pogodu‘,“ říká herečka Sandra Pogodová, která píše spolu se svým tátou.
Objevila jste na covidové době nějakou výhodu? Třeba víc času na psaní?
Měla jsem spoustu volného času na psaní a hodilo se to. Mohla jsem si dovolit nechat povídky chvilku uležet a pak je znovu přečíst a přepsat.
Jak důležitý je v životě humor?
Pro mě je to vedle lásky druhá nepostradatelná příchuť života. Bez něj si ho neumím, a ani nechci představit. Humor je lék, který nám pomáhá zdolávat těžké životní situace, mimo jiné.
Zvítězí pravda a láska nad lží a nenávistí?
Když tak koukám na historii lidstva, zdá se, že ano. Z dlouhodobé perspektivy je na tom společnost lépe a lépe. Lidstvo se snaží zdokonalovat a vzájemně si pomáhat.
Jak podstatným mužem ve vašem životě je váš táta? Tedy tata?
Bez něj bych nebyla taková, jaká jsem. Měla jsem šťastné dětství a čerpám z toho dodnes. Můj tata je mírumilovný, veselý, zábavný. Navíc je to chodící encyklopedie, můžete se ho zeptat na cokoli a vždy ví. Podědila jsem po něm hlavně vztah k umění. Od dětství mě s mamkou brali na koncerty, do divadla, do galerií, na výlety na zámky a hrady… Ale tata je hlavně muzikant. Jen díky němu dnes zpívám a chystám šansonovou desku. Vystupujeme spolu v pořadu Hoď se do pogody. Radost pro nás oba.
V anotaci knihy Buď v pogodě píšete, že je vaše rodina nádherně uhozená. Co přesně si pod tím můžeme představit?
Máme hodně uvolněný přístup k životu. Moc se nestaráme, co si o nás pomyslí okolí. Často se chováme spontánně a jako malé děti – a díky tomu se nám samozřejmě děje spousta nevšedních situací. Jeden příklad za všechny – moje babička, původní profesí učitelka na prvním stupni, jezdila v důchodu jako průvodkyně s Čedokem. Když jí oznámili, že už je na to moc stará, nehodlala se s tím smířit. Uměla několik světových jazyků, tak si sehnala práci v německém cirkuse Berolina. Sjezdila s nimi celou Evropu a Rusko, bydlela v maringotce a moc si to užívala. Máme schované deníky, které si psala, a je to, jako číst dobrodružnou literaturu.
foto: Lenka Hatašová/archiv Sandry Pogodové
„Můj život je plný karambolů a neskutečně skutečných šlamastyk, které by kohokoli jiného asi vyřadily z provozu. Jenomže já jsem si vybrala rodinu, která je tak nádherně uhozená, že do ní se svojí nemožností zapadám jak brambora do řádku…“
Jak a proč vlastně vznikly knihy Hoď se do pogody a Buď v pogodě?
Základní princip obou knih je vyprávění pravdivých příběhů. Je to k neuvěření, ale všechny ty šílenosti se opravdu staly. Naše rodina a přátelé se u těch historek vždy královsky baví, takže mě napadlo, že by bylo super, kdyby se tím mohli bavit i ostatní.
Co v současnosti tvoříte?
Chystáme audioverzi druhé knihy. Já načítám svoje povídky a Jeník Kanyza ty tatovy. Chceme, aby cédéčko vyšlo během června a lidi si ho tak mohli užít o prázdninách. Audioverze první knihy vyšla loni na podzim a okamžitě se vyprodala, tak počítám, že to bude podobné.
Jak velkou pozornost věnujete duchovnu? V rozhovorech mluvíte o karmě, ibogaterapii, v minulosti jste šla pouť do Santiaga de Compostela…
Duchovno je naší neoddělitelnou částí. Což znamená, že se vždy vyvíjí, ať už se na tom aktivně podílíme, nebo ne. Stagnace není možná. Naštěstí. Ovšem jako lepší varianta mi přijde zajímat se vědomě, být aktivní v přístupu k sobě, hledat – jak se říká – „jádro pudla“. Dřív jsem byla často nespokojená a nešťastná, o to urputněji jsem z toho hledala cestu ven. Četla jsem spoustu knih, jezdila na semináře, meditovala, šla poutní cestu do Santiaga… Dnes prožívám nejšťastnější období svého života a stává se ze mě velká pozorovatelka. Žiju si velmi uvolněně a koukám tady na ten pozemský cvrkot.
Rozhovor vyšel ve vydání 05/2021 magazínu Page.
Pavlína Saudková
Napsat komentář