Nadpřirozeno v hororu je podle ní jen třešnička na dortu, nejvíce si totiž lidé ubližují mezi sebou. Kateřina Surmanová dlouhé roky působila jako novinářka ve velkých českých denících, teď vydává svůj první román Šepot z lesa. A vypadá to na literární událost podzimu. Její nová kniha shodou okolností v podzimních horách také začíná.

Proč podzim a proč zrovna mysteriózní žánr u novinářky píšící o běžných denních a společenských tématech?

Mám tenhle žánr ráda, sama ho nejvíc čtu, a taky mám ráda podzim. Většina lidí jde v tom období do deprese, já se naopak těším, jak bude barevné listí padat a šustit pod nohama. Déšť a mlha v sobě mají specifické kouzlo, podzim je takové odpoledne světa. Je v tom klid, chystání se na zimu, která sice nese smrt, ale spíš symbolicky, jako odpočinek před jarem. Knížka se ostatně dominantně odehrává od podzimu do zimy. Důležitý je v ní ale celý cyklus roku a jak se zrcadlí v přírodě, což má bezprostřední dopad na lidi. Na všechny obyvatele rodné podhorské vesnice, kam se vrací novinář Petr, který dříve žil v Praze. Ukáže se, že si ho to místo spíš přitáhlo zpátky, vyjevují se traumata z minulosti, nedořešené vztahy a záležitosti. Tou ústřední je, že zmizel Petrův kamarád, když byli děti, a před ním se najednou objevují klíče a náznaky, že by tu záhadu mohl zkusit vyřešit.

Takže knížka nebude jen o tom, jak se pěkně bát v letním večeru?

Jsem fanynka Stephena Kinga, který ve svých knihách pracuje také ve vrstvách. Mysteriózní moment je důležitý, ale nejdůležitější jsou vztahy mezi lidmi, z nich pramení to opravdové zlo. Nadpřirozeno v postavách spustí, co je v nich někde hluboko doopravdy ukryté. Je to podobné jako ve filmech Davida Lynche – za upravenými bílými plaňkovými ploty, za hezkou fasádou se často ukrývá nejtemnější hniloba. Angličtina má pro žánr, který píšu, přiléhavý termín: mystery novel. Trochu detektivka, trochu thriller, trochu horror. A třebaže hrůza, již postavy zažívají, je pro ně opravdová, čtenář se bojí hezky. Jemu nic nehrozí.

Má váš příběh konkrétní předobraz v nějakém místě?

Knížka se odehrává na chatě v Orlických horách, kam jezdíme na dovolenou. To místo je moje přímá inspirace, udělala jsem jen změny důležité pro příběh, ale chata a lokace z valné většiny odpovídají tomu, jak je to doopravdy. Já i můj manžel, který byl první zkušební čtenář, jsme se při psaní a čtení báli jít v noci na záchod, museli jsme se doprovázet.

Bát se jako dospělá ve dvou může být docela příjemné. Je něco, čeho se vy sama hodně bojíte?

Největší strach mám ze slimáků, ty úplně nesnáším.

A máte nějakou dětskou noční můru, na kterou nemůžete zapomenout?

Drží se mě palčivé vzpomínky na Ježidědka. To je specifické strašidlo, které přicházelo na děti, co u nás ve městě neusnuly před půlnocí. Narodila jsem se v Hodoníně, tam je velká elektrárna a já z okna viděla na její komíny. Ježidědek žije právě v nich, stoupá nahoru s párou a vyráží za dětmi, které ještě nespí. Při tom vědomí jsem nemohla usnout o to víc. A jednou, to mi bylo tak pět nebo šest let, se mi zdál živý sen, jak si přisedl ke mně na postel a řekl mi, že mi to nespaní pro dnešek odpustí, ale příště už si to pro mě přijde. Ráno jsem si nebyla jistá, že se mi to jen zdálo. Dětská fantazie je opravdovější, hlubší. Chystám se o Ježidědkovi taky napsat knížku, ale pro děti to moc nebude.

Kateřina Surmanová

Narozená v orwellovském roce v Hodoníně, částečně naturalizovaná na Hané za studií dramatických umění. Aktuálně žije v Praze i s manželem, synem Tobinem a čivavou Elvisem. Pracovala jako dramaturgyně filmových festivalů, aby se nakonec věnovala psaní, k němuž měla blízko odmala. Působila jako novinářka v Hospodářských a Lidových novinách a vrátila se také k tvorbě vlastních příběhů. A když zrovna nepíše, čte – nejraději Stephena Kinga a Raye Bradburyho.

Autorkou rozhovoru je Bára Topinková.

Foto: Ondřej Koutník

Tento článek vyšel v magazínu Luxor v září 2022.