Přední český psychiatr a zastánce psychosomatického přístupu Radkin Honzák miluje humor a nadsázku. A varuje před strachem. Přečtěte si rozhovor z magazínu Page 05/2021 (v době uzavřených knihkupectví).
Opožděně všechno nejlepší k vašim březnovým narozeninám – a hodně zdraví! Ostatně, v první kapitole knihy I v nemoci si buď přítelem, jejíž druhé vydání je teď na pultech knihkupectví, zmiňujete, že čím více životních zkušeností máme, tím častěji přejeme našim blízkým právě především hodně zdraví… Text jste napsal před více než třiceti lety, přesto je teď kvůli covidu možná ještě výstižnější než tenkrát, nemyslíte?
Děkuji a děkuji za laskavé pozvání k rozhovoru. Kniha také leží na pultech knihkupectví zatím zavřených, jsou tu četná omezení, přesto lidské potřeby jsou stále stejné, jen jsou naplňovány v různé míře. Jak mě poučil text Jeho Svatosti dalajlámy, ke šťastnému životu potřebujeme materiální zajištění, zdraví a přátelské vztahy. Takže přání tohoto daru je namístě od samého počátku a daleko do doby, kdy už tady nebudem.
Uvědomujeme si svoji zodpovědnost za své zdraví?
Jak kdo a jak kdy. Je taková bajka, jak pánbůh vymyslel zdravou zeleninu a čert na to reagoval tím, že vymyslel slané lupínky – a pokračuje to věčným zápasem mezi tím, co je zdravé, a tím, co sice moc zdravé není, ale líp nám to chutná. Někdy je pod vlivem reklam, nebo dokonce firmami podplacených koupených výzkumů dobře míněná péče vlastně škodlivá. Technologie změnily náš život a přirozený pohyb se často zredukoval na šmejdění prsty po monitorech a přepínání televizních programů. Nám většinou ani nepřijde, že to není nic dobrého, děti si na to navykají a považují to za „normální“, což je slovo, které nesnáším, protože posvěcuje kdejakou pitomost.
Jaká je cena lidského života?
Život je jediné, co opravdu máme, a jde o to, nakolik si ho vážíme, a tím také ceníme. Když vezmeme peníze, které se do udržení životů u nás investují, jsou to závratné sumy. Na druhé straně hodnota lidského života se někdy jeví jako mizivá, vezmeme-li to, jak s námi někdy zacházejí politici.
Jakých bylo těch vašich posledních třicet let? Jak moc se změnilo to, v čem žijeme, nebo spíš, jak moc nás ovlivňuje současná rychlá doba, i když aktuálně přibrzděná covidem?
První vydání knihy se uskutečnilo ještě v době reálného socialismu. Do poslední chvíle jsme s paní redaktorkou nevěděli, zda nám cenzura nevyhodí kapitolu věnovanou umírání, protože o tom se při radostném budování nesmělo mluvit. Pak přišel listopad 1989 a změnilo se v mém životě téměř všechno. Přestal jsem být občanem druhé kategorie a bylo to, jak když se odšpuntuje šampus! Zpočátku jsem se nemohl nabažit možností cestovat, pak jsem začal učit na své rodné alma mater a později v IPVZ, redigovat časopis Praktický lékař, psát a žít naplno. Cena svobody mnoha lidem nic neříká, protože ji mají a teď v posledním roce nevrle prožívají omezení, kterých jsme měli my plno. Technologie přinesly změny jak do medicíny, která je úplně jiná, než byla před těmi třiceti roky, ale hlavně do běžného života. Globalizace změnila svět. A lidé, kteří mají stále stejné geny a stejné potřeby jako před tisíci roky, udělali tu chybu, že se navzájem dost odcizili.
Předmluvu k druhému vydání knihy I v nemoci si buď přítelem jste datoval 21. 2. 2021. Náhoda? A věříte na náhody?
To byla skutečně náhoda, a když jsem to viděl, také mě to praštilo do očí. Ale na náhody věřím. Například tahle kniha vznikla čirou náhodou proto, že se mi v jednom zimním dopoledni chtělo strašně čurat, hospody byly zavřené a široko daleko nebyl veřejný záchod. S vědomím, že v nakladatelství Avicenum určitě úlevu najdu, jsem tam vtrhl. Jenže za vraty byla úřední osoba, která na mě štěkla, kam jdu. Vylhal jsem se z toho tím, že mířím do redakce novinek v medicíně. Když jsem myslel, jak jsem na to vyzrál, dostal jsem do ruky lísteček a pokyn, že si ho mám v té redakci nechat orazit a podepsat. Za paní redaktorkou Jungwirthovou, která byla úžasná a cepovala mě později v češtině, jsem tedy posléze dorazil a vymektal, že bych měl jakýsi materiál o psychických problémech tělesně nemocných (sloužil jsem jako psychiatrický konziliář v podniku, kam chodili lidé s nejrůznějšími neduhy). Jí se to zalíbilo a za rok to vyšlo v její edici Novinek. Když to bylo venku, ona dostala nápad, že s touhle zkušeností bych mohl napsat populární příručku. Udělal jsem to netuše, že mi to vynese kromě honoráře ještě v roce 1990 Cenu Avicena.
Jak moc nám chybí spojení s přírodou? Do jaké míry dokážeme vnímat své emoce? Vyznat se v nich?
Z přírody jsme se částečně vyčlenili už před tisíciletími a odcizujeme se jí čím dál více. Nejen to, také ji intenzivně ničíme a drancujeme její zdroje. Emoční inteligence je pro dobrý život důležitější než ta racionální, přesto s emocemi moc zacházet neumíme, emoční výchově je věnováno málo pozornosti. Když si uvědomíme skutečnost, že do ohniska zájmu přírodovědně orientovaných odborníků se dostaly až zhruba před čtvrtstoletím, není se čemu divit. Do medicíny se neprosadily dodnes, přestože se jedná primárně o tělesné děje a radostně naladěný organismus je zcela jinak nastaven než organismus vzteklý nebo ustrašený.
A změní náš přístup k životu pandemie? Nebo se spíš časem stane jednou kapitolou našich životů, které se za dva, tři, pět let vrátí do zajetých kolejí toho velmi rychle rozjetého vlaku, který se podle některých terapeutů řítí plnou rychlostí proti zdi?
Určitě změní, protože celá společnost zchudne. Je mi líto příští vlády, která dostane do vínku enormní dluh, z čehož byla půlka rozfrncána a rozkradena. Jak to je u každé krize, bude se říkat „před“ a „po“ a ta srovnání budou zajímavá, někdy děsivá. Všeobecně po takovýchto tragických událostech roste religiozita – na to jsem zvědav, protože církve zatím udělaly vše, aby se zprotivily. Mnohem víc než arcibiskup Duka (do jehož kompetence by to patřilo) udělal například generál Pavel, který vypsal sbírku na psychologickou pomoc zdravotníkům na Chebsku a na Klatovsku.
Jaké psychické následky si poneseme?
Už teď stoupl počet lidí trpících depresí o polovinu a lidí s úzkostnými stavy téměř také tak. Izolace lidem nesvědčí, protože jsme sociální druh (podobně nesvědčí mravencům, jak dokázal nedávný výzkum). Deprese, úzkosti a sebevražedné tendence je to, co nás nyní i do budoucnosti ohrožuje nejvíc.
Měla by vláda myslet na psychologickou pomoc lidem, až nastane uvolnění?
Určitě měla a snad na to také lidé pomyslí a seženou se na to prostředky.
V souvislosti s politickým děním posledních týdnů, měsíců. No, možná i let… Do jaké míry nám opravdu vládnou psychopati?
Není třeba mnoha slov, stačí si položit vedle sebe snímek sošné postavy prvního prezidenta na koni a rozplizlé nahé břicho toho posledního v nafukovacím člunu. To není lidovost, to je vulgarita v celé šíři. A ředitel zeměkoule, který má na svědomí svými chaotickými zásahy z postu premiéra nesmírné lidské i materiální ztráty, je vkusným doplňkem.
Jak z toho ven? Existuje nějaké řešení?
Přesvědčit lidi, až za pár měsíců půjdou k volbám, aby pro jednou mysleli a nenechali se nachytat nesplnitelnými sliby!
Děkuji za rozhovor, 31Pavlína Saudková
