Novinka Radky Třeštíkové Kde jsi, když nejsi vyšla teprve nedávno – velmi rychle se však v žebříčku prodejnosti vyšplhala na první místo, kde si svoje místo drží už několik týdnů. Kam jedna z nejčtenějších (a nejkontroverznějších) českých autorek chodí pro inspiraci? A jak moc její psaní vychází z vlastních zkušeností? To si přečtěte v rozhovoru pro Magazínu LUXOR.
V edičním popisu Vaší knihy se píše: „…toto je příběh o svobodě, závislosti, zbabělosti a statečnosti. O poslušnosti, laskavosti i lhostejnosti. O těch nejlepších a nejhorších rozhodnutích. O naději a beznaději. O zraňování a zraňování se. O tom, co se stane, když s něčím tak strašně moc škubneš. Toto je příběh bez pravidel. Je to jenom hra, anebo jde o život?“ Vaše kniha je o vztazích, je to ostatně Vaše velké téma ve všech knihách. Co Vy osobně dovolíte ve vztazích a co už ne? A jak se to ve Vás postupem života vyvíjí?
Nedovolím si být na někom citově ani finančně závislá, protože svoboda má pro mě čím dál větší hodnotu. Stejně tak se snažím já druhé lidi neomezovat a odpouštět toho umím hodně, ale nesnesu, když mi někdo neříká pravdu, protože se pak cítím poníženě. Jsem občas až nesnesitelně hrdý jedinec. Jakmile mám pocit, že ze mě někdo dělá vola, tak vztah opouštím.
Kdy jste Vy naposledy s něčím tak moc škubla?
Já většinou s něčím škubnu tak trochu omylem, anebo víc, než čekám, naposledy právě tou mojí poslední knihou, která vyvolala pro mě zajímavou diskuzi na téma, o čem si jako autorka, a především máma dvou dětí, můžu nebo nemůžu dovolit psát a jak.
Vnímáte, že se mění Vaše psaní s tím, jak získáváte zkušenosti ze života?
Rozhodně ano, protože moje psaní jde zevnitř. Je to intimní. Je to o pocitech, o emocích, o tom, co se postavám v určité fázi života děje v hlavě a jak se to promítá do jejich jednání navenek. Je to jediná forma psaní, která mě skutečně baví, a která mi, aspoň podle mého názoru, jde nejlíp, ačkoliv si přitom vědomě rozkládám vlastní duši na malé kousky jako puzzle a často si musím kvůli pokračování v textu sama navodit stav nepohody nebo vyloženě úzkost. To se nedá praktikovat pořád, pokud se člověk nechce zbláznit.
Vaše postavy jsou zajímaví lidé – prostitutka, rapper, teď švadlena… Kam chodíte pro inspiraci, pozorujete třeba lidi jen tak v kavárně, nebo je potkáváte v životě?
Lidi pozoruju víceméně pořád, jsem roztěkaná, dokážu se soustředit na tisíc malých věcí zároveň, a pak na jednu důležitou vůbec, během hovoru s jedním člověkem lítám očima po místnosti, aby mi nic neuteklo a v hlavě mi současně běží několik příběhů, v podstatě neustále mě napadají náměty na knihy nebo na film. Všechny tyhle znaky člověka s ADHD se u mě posílily až v dospělosti, možná právě kvůli psaní a všem těm fiktivním postavám, kterým ve své hlavě dávám život, ale nic s tím nedělám, mám totiž strach z toho, že jakákoliv terapie by moji schopnost vymýšlet příběhy a psát nutně ovlivnila, a protože netuším, jestli k lepšímu, nechci to riskovat.
Prý se svými postavami během psaní „chodíte i do sprchy“. Když knihu dopíšete, vzpomenete si na ně ještě, napadne Vás, jak by jejich život dál pokračoval, nebo je to uzavřená kapitola?
Většinou nad pokračováním vůbec neuvažuju. Snad jen u knihy Tajemství jsem si původně přála, aby vyšla ve dvou dílech jako minisérie, aby po té první nebyla žádná tajemství prozrazena a všechny otázky se zodpověděly až ve druhém dílu, nakonec jsem si ale řekla, že jako čtenáře by mě tohle vůbec nepotěšilo, takže to vyšlo současně jako jedna kniha rozdělená na dvě části.
Loučíte se při dopisování příběhu vždy i s jeho postavami?
Loučím se vnitřně s psaním jako takovým, protože navzdory tomu, že mám okamžité nutkání psát něco dalšího, si musím dát odpočinek, bez něj to nejde, to už jsem za těch osm knih pochopila, že ta přestávka na vyčištění hlavy tam prostě být musí.
Co – podle Vás a pro Vás – musí mít dobrá kniha? A je nějaká, ke které se vracíte nebo která Vám v nějakém směru změnila pohled na svět?
Dobrá kniha musí mít čtenáře, protože bez čtenářů je to jen kniha. Já sama už se ke knihám nevracím, protože všechno to, co bych chtěla přečíst, nestíhám přečíst ani jednou, natož pak víckrát. Četbu nicméně považuju za nesmírně důležitou, protože aktivuje mozek, rozvíjí myšlení, fantazii a empatii.
Jste právnička – nenapíšete někdy knihu z tohoto prostředí?
Jednu určitě napíšu, už ji mám dokonce v hlavě i s názvem a představou o tom, jak by měla vypadat obálka, ale vzhledem k náročnosti toho tématu to pořád odkládám.
Je vůbec nějaké téma, o kterém dlouhodobě přemýšlíte, že byste ho zpracovala v knížce, ale zatím se nepovedlo?
Pro mě je takovým silným tématem to, čeho všeho jsou matky schopny kvůli svým dětem, to bych určitě nějak zpracovat chtěla. Taky by mě bavilo napsat nějakou dobrodružnou knihu pro děti, no a knihu, při které se budou čtenáři pořád jenom smát, tak to mám taky v plánu a taky už ji mám v hlavě. Já toho mám v hlavě hodně. Mimo jiné i dvě divadelní hry a tři scénáře.
Psaní je svým způsobem řemeslo – máte nějaké rituály, jak se dostat do nálady? A naopak co dělat, když to musí jít, ale jako na potvoru ten text nejde a nejde ven?
Je to řemeslo a musí se to vysedět, jinak knihu napsat nejde. Mně pomáhá hudba a samomluva, té se oddávám víceméně kdykoliv, když jsem chvíli sama a občas i ve chvílích, kdy sama nejsem. Povídám si o tom příběhu a tím se dostávám do děje. Pak teprve si můžu sednout a psát. Jsou dny, kdy mi to jde líp, ty většinou využívám k psaní dialogů, protože napsat dobrý, uvěřitelný, nestrojený dialog, když vám to opravdu nejde, to prostě nejde. Ve dnech, kdy mi to jde hůř, se vracím k těm napsaným dialogům a lepím kolem nich vatu, která tam být musí, ale nestojí to na ní ani nepadá.
Vaše knížky si lidé často berou na dovolenou jako oddechovky… co čtete ráda o prázdninách Vy, co leží rozečtené na nočním stolku spisovatelky Radky Třeštíkové?
Teď zrovna Mýtus normálnosti od Gabora Matého, od vyloženě odpočinkové beletrie si po napsání té vlastní potřebuju na chvíli odpočinout.
Máte nějaký tajný sen?
Já si hlavně přeju, aby mě neopouštělo to moje věčné snění, a abych se nikdy nepřestala zamilovávat do někoho, do něčeho. To je neuvěřitelná hybná síla v životě člověka. Tak uvidíme, co se ještě stane.
RADKA TŘEŠTÍKOVÁ je česká spisovatelka, autorka osmi oblíbených knih (mj. Tajemství, Osm, Foukneš do pěny). Původním povoláním právnička, začínala jako blogerka, postupně se vypracovala v jednu z nejprodávanějších českých autorek. Podle jejích námětů vznikl scénář k filmu Bábovky, s Rudolfem Havlíkem spolupracovala na scénáři k filmu Po čem muži touží.
O novince Kde jsi, když nejsi:
Bouřlivé, syrové a vášnivé vyprávění o rozchodu. Toto je příběh o svobodě, závislosti, zbabělosti a statečnosti. O poslušnosti, laskavosti i lhostejnosti. O těch nejlepších a nejhorších rozhodnutích. O naději a beznaději. O zraňování a zraňování se. O tom, co se stane, když s něčím tak strašně moc škubneš. Toto je příběh bez pravidel. Je to jenom hra, anebo jde o život?
Rozhovor vyšel v Magazínu LUXOR v červenci 2023. Jeho autorkou je Barbora Topinková. Fotografie: Linda Orlik.
Napsat komentář