Švédský spisovatel Anders de la Motte se proslavil akčními technothrillery Game a MemoRandom, teď ale svět moderních technologií vystřídal za malou vesničku, kde si všichni vidí až do talíře.
Jaké je vaše nejoblíbenější roční období?
Coby správný Švéd bych asi měl říct léto, protože trávíme většinu roku těšením se na sluníčko a teplo, ale pokud mám být upřímný, tak nejradši mám podzim, kvůli té melancholii a samozřejmě barvám.
Ptám se proto, že vaše detektivky využívají čtvero ročních období jako dost svéráznou kulisu… V češtině už vyšel Konec léta, Podzimní případ a teď novinka Zimní oheň. Co vás přimělo k napsání této volné série?
Konec léta jsem napsal, když onemocněl můj otec a my museli prodat farmu, kde jsem vyrůstal. Uvědomil jsem si, že právě skončila jedna velká kapitola mého života. A že to byla kapitola, které jsem si dostatečně nevážil, dokud jsem měl tu možnost. Konec léta se dost liší od mých předešlých knih, protože to byla osobní terapie. Ale psaní mě moc bavilo a čtenáře evidentně velice bavilo knihu číst, a tak jsem se rozhodl pokračovat i s dalšími ročními obdobími.
Zajímavé je, že každá kniha je samostatný příběh s úplně odlišnými postavami, takže je lze číst v libovolném pořadí. Pokaždé ale mají společné to, že vycházejí z nějaké tragédie, ke které došlo před lety…
Můj švédský nakladatel tomu říká „série samostatných příběhů“, což je docela výstižné (smích). Knihy mají společné, že se odehrávají na malých vesnicích a že se tam pokaždé střídají dvě časové roviny. Vesnice jsem si vymyslel, ale jsou založené na kraji, kde jsem strávil dětství.
Zimní oheň se odehrává ve dvou dějových liniích – na konci 80. let a v současnosti. Čtenář postupně odhaluje střípky toho, co se stalo osudné mrazivé noci roku 1987, a jaké důsledky to má na obyvatele malého švédského městečka dodnes. Co vás nejvíc bavilo na psaní tohoto příběhu?
Stejně jako u předchozích knih, i na Zimním ohni mě nejvíc bavilo vracet se zpátky do mládí. Znovu prožívat některé události a pocity, které člověk vnímá, jenom když je teenager. Všiml jsem si, že když je člověk mladý, všechno se zdá být lehké, ale na druhou stranu emoce jsou desetkrát silnější. Taky mě hrozně baví skládat tajemství tak, aby ho čtenář mohl postupně odhalovat.
Když jste psal Zimní oheň, psal jste ho v zimě? A Podzimní případ na podzim a tak dále?
Podklady a rešerše si vždycky připravuju v tom „správném“ období, ale píšu většinu ve „špatném“. Takže sbírat nápady a materiály na Zimní oheň jsem začal v zimě – a měl jsem zrovna štěstí, že byla fakt tuhá zima – a dopsal jsem ho během nejteplejšího léta za posledních 25 let. Bylo docela zajímavé ve 30 stupních ve stínu psát o sněhu a ledu.
Kniha se stala bestsellerem a získala řadu ocenění, včetně prestižní Ceny švédské akademie spisovatelů krimi. Co vám udělalo největší radost?
Ocenění a dobré recenze člověka samozřejmě vždycky potěší, ale největší radost mám z ohlasu samotných čtenářů. Tyhle knihy jsou pro mě velice osobní, a tak jsem nadšený, kolik čtenářů se mnou podniklo výlet do malé vesničky na jihu Švédska a vlastně i do mého dětství v 80. letech. Mám nejlepší práci na světě!
Pracujete už na něčem dalším? Můžete prozradit?
Právě dokončuju závěrečnou čtvrtou knihu, tentokrát s jarní tematikou. Příběh se točí kolem starého hradu, jarních pověstí a rituální vraždy. Tady ve Švédsku vyjde v dubnu, akorát včas na naše oslavy Valpuržiny noci, které v knize hrají velkou roli.
A otázka na závěr: jak se vám líbí česká obálka Zimního ohně?
České obálky patří k mým nejoblíbenějším. Myslím, že skvěle vystihují atmosféru jak příběhů, tak jednotlivých ročních období. Tak jen zbývá doufat, že se českým čtenářům bude líbit nejenom obálka, ale i ten příběh pod ní! (smích)
Radek Blažek
