U policie strávil téměř třicet let, setkal se s desítkami vrahů a teď o tom poprvé uceleně vypráví. Nejznámější český vyšetřovatel Josef Mareš odkrývá nejzajímavější případy a vezme vás i do zákulisí práce oddělení vražd. To vše v očekávané novince tohoto podzimu, knize Moje případy z 1. oddělení.
Jak se daří bývalému šéfovi pražské mordparty dnes?
Zaleží, na co se ptáte. Co se týká mě osobně, tak to popravdě není nic moc. Tento rok se objevilo několik zcela nečekaných zdravotních komplikací a já si v praxi plně ověřil, že největšího bohatství, jakého člověk může dosáhnout, je být zdravý. Ale díky nejbližšímu okolí, skvělým lékařům, zdravotním sestrám a dalším dobrým lidem jsem snad z nejhoršího venku.
To jsme nezačali úplně vesele…
Tak snad můžeme veseleji pokračovat. Pokud jste otázku myslela, jak se mi daří pracovně, je letošní rok skvělý. V České televizi nyní běží třetí řada seriálu Případy 1. oddělení, na začátku roku tu byly Devadesátky. V dubnu v Síni hokejové slávy byla v rámci mého působení na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu upořádána výstava „Konec mistrů světa“ o zločinné komunistické zvůli, která poslala v roce 1950 reprezentační hokejový tým, místo na mistrovství světa, do nejhorších lágrů. Ke stejnému tématu vznikl i dokumentární film. No a teď mi vychází kniha…
Kolik let jste vlastně strávil u policie? Jak na roky ve službě vzpomínáte?
Bez půl roku to bylo 30 let a vzpomínky jsou určitě pozitivní. Hodně jsem toho zažil, hodně lidí poznal. Nikdy jsem nelitoval, že jsem v roce 1990 k policii nastoupil, i když nějakou dobu jsme ještě jezdili auty označenými VB, a to jsem se styděl. Kdykoliv jsem seděl na místě spolujezdce a zastavili jsme na semaforech, sehnul jsem se a dělal, že si zavazuju tkaničku, aby mě lidi z ulice neviděli. Ale nástupem k policii se mi jinak splnil klukovský sen.
Ulevilo se Vám, když jste působení u kriminálky ukončil?
Ulevilo není to správné slovo. Když jsem odešel, byl jsem rád, že pár nadřízených, kvůli kterým jsem se tak rozhodl, už nebudu potkávat.
Byl jste u těch nejznámějších případů vražd posledních desetiletí. Co nesmí špičkovému kriminalistovi chybět? Případně dá se to, co dělá dobrého kriminalistu naučit, nebo je v tom něco vrozeného?
Nikdy jsem se nepovažoval za špičkového kriminalistu. Měl jsem jen velké štěstí. Jak na kolegy, tak na případy. A měl jsem chuť se neustále učit. To je myslím dost důležitá vlastnost nejen v kriminalistice. Vždyť já na začátku ani neuměl založit papír do psacího stroje.
Kdo Vás v kariéře opravdu inspiroval, posouval dál?
Těch kolegů, kteří mi něco dali, je hodně. Všechny vyjmenovat nelze. Jednoho ale uvést musím, Ivana Smékala. Po celou svou policejní kariéru jsem ho měl nad sebou jako nadřízeného, což považuji za svoje největší štěstí. Ivan byl nejen vynikající vyšetřovatel, ale hlavně je to poctivý a charakterní člověk. Ale jak jsem řekl, učil jsem se i od dalších kolegů, případně svých předchůdců. Třeba výslechy Jirky Markoviče by měl studovat každý vyšetřovatel.
Jak se vlastně přihodí, že vyšetřovatel najednou píše scénáře? V roce 2009 jste o psaní dokonce mluvil jako o svém koníčku. Je tomu tak i dnes?
Byla to souhra tolika náhod, kterým by člověk dnes těžko uvěřil. Hlavní událostí bylo ale pochopitelně setkání s Honzou Malindou, se kterým jsme se do psaní pustili. Dodnes si přesně pamatuju, jak přišel ke mně do kanceláře, že by chtěl napsat kriminální seriál. Trefil se přesně do doby, kdy tvůrci jiného seriálu vzali a natočili jeden z mých srdcových případů, a nejen mně, ale ani rodičům oběti se to nelíbilo.
V České televizi běží třetí série Případů 1. oddělení, opět je to divácký hit. Těší Vás obliba seriálu?
Kterého autora by to nepotěšilo? S Honzou Případy nepíšeme proto, abychom měli na chleba, ale protože nás to baví. Takže kdyby nebyl divácký ohlas, zcela jistě by nevznikla druhá ani třetí série. Tedy měli jsme chvíli ponorku, kdy jsme se nebavili, poslali se do háje a každý si psal svoje. Ale už jsme zase kamarádi (směje se).
Podobně úspěšné byly Devadesátky. To byl naprostý fenomén, čekal jste to?
Když seriál vznikal, měli jsme dobrý pocit, že se to docela povedlo. Že to ale spustí takovou euforii, to asi nečekal nikdo.
Jak dlouho vznikal Váš knižní rozhovor s Martinem Moravcem, který právě vychází?
Zhruba v průběhu jara a léta letošního roku. Měl jsem zrovna po operaci oka, musel jsem být v naprostém fyzickém klidu. Já ovšem potřebuju pořád něco dělat a tohle pro mě bylo něco nepředstavitelného. Ležet, sedět, maximálně mluvit. Naštěstí Martin nic jiného nepotřeboval a já navíc získal pocit, že i když jen mluvím, tak přeci jen něco dělám.
Zašel jste při něm někdy s odpověďmi opravdu daleko? Někam, kam jste původně neměl ani v plánu jít? Jsou vlastně nějaká témata, o kterých nemůžete mluvit ani léta, kdy už nejste ve službě?
Martinovy otázky byly chytré, atmosféra přátelská, takže jsem se snažil na každou otázku odpovědět. A že jich bylo několik set, namluvili jsme kolem třiceti hodin, možná i víc. Každý policajt má ale v hlavě kontrolku, která se mu rozsvítí, když je téma ožehavé. Takže jestli Martin čekal od odpovědi víc… To byste se museli zeptat spíš jeho… Ale tvářil se, že je spokojený (pousměje se). Určitě jsme probrali spoustu věcí, o kterých jsem dosud nikdy a nikde nemluvil.
Čemu dáte Vy osobně přednost? Knize, nebo filmu či seriálu?
Záleží mi spíš na kvalitě příběhu než na formě, v jaké ho dostanu. Rád zajdu do kina na dobrý film, když je čas, rád si vychutnám dobrý seriál, když je dobrá kniha, rád po ní sáhnu před spaním. Kniha má pro mě ale své osobité kouzlo. Po přečtení totiž už jiné zpracování příběhu nevyhledávám (snad vyjma zfilmovaného Dobrého vojáka Švejka). O příběhu jsem si ve své mysli udělal jakousi představu, kterou si nechci nechat kazit představou někoho jiného… Jako dopívající jsem třeba hltal detektivky McBaina. Pár jich bylo zfilmováno, ale podle mě se knižní podobě nikdy nevyrovnaly.
Na co se těšíte v dohledné době, co Vám dělá radost?
Právě teď si užívám radosti z vycházející knihy. Doufám, že se lidem bude líbit. Sám pak věřím, že se dám zdravotně tak do kupy, že zase začnu s aktivním a plnohodnotným pohybem.
JOSEF MAREŠ: MOJE PŘÍPADY Z 1. ODDĚLENÍ
Pozor, začíná výslech! Odpovídat bude Josef Mareš, nejznámější český vyšetřovatel, bývalý šéf pražské mordparty, autor seriálů Devadesátky a Případy 1. oddělení. Vyřešil desítky vražd a teď vypráví o vrazích, obětech i nejzajímavějších případech. Zároveň vás vezme do zákulisí práce vyšetřovatele. Jak se proti zločincům sbírají důkazy? Jak probíhají výslechy a co všechno se při nich může stát? Kdy mu šlo o život a jak se vyrovnával se zlem, které viděl? Mareš strávil u policie téměř třicet let a zažil i divoká devadesátá léta. Byl u vytahování sudů z Orlické přehrady, mluvil s tak otrlými lidmi, jako byli Jonák, Mrázek či Roubal, a vyšetřoval několik přestřelek, do kterých byla zapletena mafie. Mezi jeho nejznámější případy z novější doby pak patří pražský taxivrah, pátrání po zmizelé Aničce či vražda novináře Michala Velíška. Vraždí muži jinak než ženy? Kam zabijáci ukrývají mrtvoly? Kterých pachatelů mu bylo líto? Proč se k některým choval hezky, a dokonce jim vařil kafe, i když jimi pohrdal? A proč některé odsouzené i po letech navštěvuje ve vězení? Milovníci kriminálních příběhů dostávají do rukou autentickou výpověď muže, který zná pozadí zločinu jako málokdo. Otázky kladl Martin Moravec, jehož knižní rozhovory s neurochirurgem Vladimírem Benešem a pilotem Davidem Heclem se staly bestsellery.
Autorkou rozhovoru je Jana Brázdilová.
Foto: Jan Zátorský, MAFRA
Tento článek vyšel v magazínu Luxor v listopadu 2022.
