Kniha Pohyb v životě a medicíně přináší třicet a jeden rozhovor s osobnostmi českého lékařského světa o tom, že sport a pohyb jsou nejen zdraví prospěšné, ale tréninkové metody a disciplína mohou pomoci i v kariéře. Ochutnejte ukázku z knihy, úryvek rozhovoru s profesorem Pavlem Kolářem.
Nejedna ze zpovídaných osobností se sportu věnovala na vrcholové úrovni, ale musela zvolit mezi kariérou sportovce a lékaře. Myslíme si, že své lékařské praxe upřednostnili správně, ale mezi mnozí z nich jsou účastníky olympijských her, volejbalisté, basketbalisté, ale také třeba mistr světa ve fotbale. Bonusovým je pak rozhovor s kreslířem (a sáňkařem) Petrem Urbanem, jenž každé povídání doprovodil svým originálním kresleným vtipem.
Foto ©archiv FN Motol
Co pro vás znamená sport, jakou roli hrál a hraje ve vašem životě?
Sport hrál v mém životě nezastupitelnou roli. Utvářel mě a hodně mi dal. Sportoval jsem odmala, s kamarády jsme byli stále venku, hráli fotbal, hokej, běhali po lese. V devíti deseti letech jsem začal se sportovní gymnastikou, které jsem se později věnoval na vrcholové úrovni. Chodil jsem dokonce na sportovní školu, na gymnázium pro pracující, abych zvládal vrcholový sport i studium. Dnes vím, že to byl sport, a nikoli jen geny, co se podepsalo na některých rysech mé osobnosti. Sport se zapsal do mého života v osobnostních rysech, které nejsou genetické a v pozdějším věku bych je už žádným tréninkem nezískal. V současné době pro mě má roli spíše udržovací, kompenzační, sociální. Také mě učí porozumět sportu druhých, čímž mi nemálo pomáhá v mé profesi.
Když jste skončil s vrcholovým sportováním, co přišlo pak?
Pro vrcholový sport je typický roční stereotyp. Já ho zažíval dvanáct let. Neuměl jsem si představit, že nebudu mít tu každodenní povinnost, že najednou o prázdninách nepojedu na soustředění. K rozhodnutí skončit s vrcholovým sportem přispěla řada okolností. V té době mi to nijak zvlášť nešlo, byl jsem zraněný, a také nebylo jak ho skloubit se studiem na vysoké škole v Praze. S gymnastikou jsem pokračoval ještě asi čtyři roky, ale amatérsky. Na tréninky jsem chodil spíše kvůli tomu, že jsem tam měl hodně kamarádů, jezdil jsem jen na menší závody. Paradoxně jsem v té době dosáhl větších úspěchů, než když jsem se gymnastice věnoval na vrcholové úrovni.
A kromě gymnastiky?
Vždy jsem dělal více sportů, snažil jsem se nebýt zaměřený pouze na jeden jediný. Hodně jsem hrával fotbal, tenis, golf, squash, běžkoval jsem i sjezdoval. Každý ten sport mě něčemu naučil a svým dílem přispěl k všestrannosti. Protože gymnastika, ačkoli je koordinačně všestranným sportem, nerozvíjí tolik třeba optické funkce, které naopak podporují jiné sporty jako tenis, fotbal, squash, basketbal…
Foto ©archiv prof. Koláře
Mluvil jste o kompenzační roli, kterou sport pro vás dnes má. Předpokládám, že souvisí s Bechtěrevovou nemocí?
Sport je důležitý, aby udržoval moji pohyblivost, kompenzoval onen problém. Samozřejmě si nemohu dovolit tolik co dříve. Nemám už takovou ohebnost a mé šlachy takovou odolnost, a tak se vyhýbám sportům, při kterých bych se mohl zbytečně zranit. Třeba již tolik nehraji fotbal. Vím, že po zranění je rekonvalescence jiná než před třiceti lety. Přiznám se, že se od určité doby vyhýbám i gymnastice, ale z jiného důvodu. Kvůli pohybové paměti. V mozku mám zapsáno spoustu cviků, mám určitou gymnastickou zkušenost, a když chci teď něco zkusit, mám o 15 kg více, chybí mi flexibilita, síla, a tím zažívám pocity, jako bych byl ochrnutý. Je to taková bezmoc. Ten rozpor mezi představou, pohybovou pamětí a realitou mě vždy traumatizuje. Raději si dnes zahraji tenis, vyrazím na kolo, tam tu paměť takovou nemám.
Jak často se vám daří najít čas na sport?
Přes akademický rok mám na sport hodně málo času, ke sportování se dostanu maximálně jednou v týdnu, výjimečně i dvakrát, ale pak třeba tři týdny vůbec. Snažím se proto využít léto, kdy tolik neučím. Chodím hrát tenis, vyrazím na kolo nebo na golf. Přes léto se vždy začínám otužovat a až do zimy si pak chodím každé ráno v šest hodin zaplavat do jezírka. To mě také udržuje v kondici.
Diagnóza Bechtěrevovy nemoci trvá údajně 9 let. Bylo to u vás jinak?
Bylo to podobné. V době, kdy se objevovaly první obtíže, jsem sportoval, a proto jsem to přisuzoval přetížení. Zpočátku se mi objevovaly problémy s Achillovou šlachou a posléze s očima, což je typický příznak. Míval jsem ataky spojené s bolestí páteře, kterým jsem většinou nevěnoval pozornost, snažil se je vymazat. A když mě moc obtěžovaly, dostal jsem tabletu, která docela dobře zabrala. O tom onemocnění se vůbec neuvažovalo, to až později na základě krevních rozborů a patřičných vyšetření. Diagnózu mi potvrdili až po osmi letech od vzniku obtíží. Sám se dnes ve své praxi s tímto onemocněním setkávám docela často. Jen za letošní rok jsem diagnostikoval minimálně tři čtyři případy. Je to i tím, že mám vlastní zkušenost.
Měl jste nebo máte nějaký sportovní sen, který se vám podařilo si splnit, nebo který naopak zůstal nesplněný?
Mým snem bylo zazávodit si na olympiádě. Bohužel v době, kdy jsem tu perspektivu, byť malou, měl, byly zrušeny olympijské hry v Los Angeles. Celkem jsem znal své limity, ale nechtěl jsem si je v té době plně připustit. Gymnastika je svým důrazem na přesnost v provedení pohybu náročná na koordinaci, vyžaduje silové předpoklady, silnou vůli, rychlostní schopnosti, potřebujete k ní určité anatomické předpoklady, je i hodně náročná na psychiku. Mým hendikepem bylo, že jsem pro některé cviky neměl dobře vytvořenou anatomii ramen a loktů a také mi chyběla síla. Mezi tréninkem a závodem také nesmíte střídat emoce, jakmile je totiž emoce příliš silná, dojde k posunu v koordinaci pohybu. V době, kdy mi hodně záleželo na výsledcích, jsem kvůli tlaku na psychiku ne vždy dobře závodil. Mnohem více se mi dařilo později na amatérské úrovni. Nicméně podařilo se mi naplnit určitá svá očekávání – seznámil jsem se a v plné míře se dotknul vrcholového sportu, byl v reprezentaci, něco procestoval, získal zkušenosti. Zároveň se mi podařilo skončit včas. Že jsem nepokračoval dál, je i tak trochu hrou osudu, s určitostí bych ale stejně nedosahoval předních met.
Profesní životopis
Prof. PaeDr. Pavel Kolář, Ph.D., vystudoval obor tělesná výchova – rehabilitace na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Habilitoval tamtéž, postgraduální studium absolvoval na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1997 působí na Klinice rehabilitace a tělovýchovného lékařství 2. LF UK a FN v Motole, od roku 1999 jako přednosta. Je vysokoškolským pedagogem na českých i zahraničních univerzitách, úzce spolupracuje s 2. LF UK, jejímž proděkanem je od roku 2008. Působil a působí v řadě poradních orgánů (Rada MŠMT pro sport, Specializační oborová rada pro medicínské obory na 2. LF UK, Poradní sbor ředitele FN v Motole ad.) a v realizačních týmech českých reprezentací v hokeji, fotbalu, atletice a tenise. Je autorem řady přednášek, odborných článků a knih a členem několika vědeckých společností – České společnosti tělovýchovného lékařství, Unie fyzioterapeutů ČR ad. V roce 2007 mu byla udělena medaile Za zásluhy o stát v oblasti výchovy a vědy.
Sportovní životopis
Sport prostupuje celý jeho život. Je zastáncem všestrannosti, kromě sportovní gymnastiky, kterou dělal na vrcholové úrovni, se věnoval mnoha dalším sportům – od fotbalu přes tenis, squash po lyžování, ať již sjezdové, nebo běžecké. Sport pro něj nejsou jen výkony, ale i prostředek pro utváření osobnosti, (nejen) psychické odolnosti, morální stránky, sociálního kontaktu. Sport a pohyb jsou alfou a omegou jeho profesní kariéry. Sám na sportování nemá příliš čas, a pokud ve svém nabitém programu najde chvilku, rád si zahraje tenis nebo vyjede na kolo.
Napsat komentář