„Mým úkolem v Nigérii bylo zajistit, že se nerozpadne, nezhroutí a nezmizí v propadlišti dějin jedna významná nigerijská rodina. A aby moji sourozenci vystudovali a vstoupili do dospělého života. A to jsem splnil. Proto jsem mohl v roce 2012 z Nigérie odjet. Knihu Sedm let v Africe jsem psal sedm let,“ říká Obonete S. Ubam, král míru státu Akwa Ibom. Odvahu nevzdat boj, který se zdá předem ztracený, projevil po smrti svého otce, když dobrovolně odešel z Česka do Nigérie.
Proč kniha?
Zaprvé to bylo důležité pro mě osobně jako způsob jakési terapie. Afrika, jak jsem ji prožil, mi dost naložila. Měl jsem pocit, že knihou uzavřu jednu kapitolu a budu moct jít dál. Myslím, že podobná story se nikomu jinému z Česka jen tak nepřihodí. Je nás tu pár mulatů, každý z nás má nějaký příběh, ale nikdo, koho znám, se nevydal hledat své kořeny až takhle do hloubky. Žijete tady, víte, že máte tátu v Nigérii, nebo klidně v Ugandě, kdekoli jinde na světě, jenže jste ho nikdy nepotkal. A najednou přijedete za ním a vzpomínky ze zažloutlých fotografií se vám spojí s konkrétním domkem, s palmou, kterou vysadil váš praděda, když ještě chodil na lov s lukem a oštěpem – to mě fascinovalo. A do třetice jsem chtěl popsat, co se uděje, když své kořeny najdete.
První okamžik pátrání po svých kořenech?
To muselo být už na základní škole. Moji rodiče se vzali během studia v Sovětském svazu, státní orgány jim to zatrhly, mámě zrušily stipendium, vízum, musela se schovávat na nigerijské ambasádě, stovky nigerijských studentů po celém Sovětském svazu protestovali…
Byla to tehdy velká aféra, která pronikla i na Svobodnou Evropu, táta mi později ukazoval dokonce i výstřižky snad z New York Times. Na mámu byli po návratu celé dva roky nasazeni agenti StB. Táta posílal letenky a peníze, aby se mnou jako miminkem odletěla za ním, ale režim už ji nepustil. Sledem událostí jsem první tátovu fotku viděl ve svých dvanácti třinácti letech, poprvé jsem se s ním setkal v patnácti.
Pro mě bylo těžké se do čehokoli začlenit. Z pozice mulata máte polovinu barvy, polovinu fyziologie, polovinu mentality z jedné strany, druhé poloviny všeho pak z druhé, ale když máte možnost poznávat, získávat zkušenosti jen přes tu jednu část, žijete napůl. Připadal jsem si v tomhle hrozně sám. Až když jsem začal jezdit do Afriky, cítil jsem, jak se mé dvě osobnosti zcelují.
Mám ze sedmdesáti procent evropské vystupování, mám evropskou kulturu, nicméně základní instinkty a temperament africké. A taky prosluněnou ležérnost. Na jedné straně dokážu na něčem intenzivně pracovat, vydávat energii, ale také umím přijít na schůzku později. Klidně i o hodiny později. Nigerijská mentalita je velmi otevřená – do určité míry, je spontánní – do určité míry, ale je také velmi dravá a divoká. To je platforma nigerijské osobnosti, protože ta kultura je taková. Nigérie je v rámci Afriky velmi obávaný stát, Nigérijci jsou žraloci, dravci. Velice tvrdě si jdou za svým cílem. Je dobré tam mít oči i zezadu hlavy, být připraveni, že se může něco stát.
Běloši očima Nigerijců?
Bělochům v Nigérii říkáme oigbo, v našem kmeni pak mbakarra. A jak jsou vnímáni? Přibližně stejně jako jsme v Československu krátce po revoluci vnímali Američany. Je k nim velké vzhlížení, větší důvěra, co se týče výrobků, co se týče kultury, co se týče životní úrovně, všichni vědí, že oigbo se má lépe. Na druhé straně v úsměvech Nigerijců, které jsou k vidění v dokumentech National Geografic, je třeba číst očekávání „co z toho bělocha vypadne“.
Migrační krize?
Jaký mám názor na migrační krizi? To je asi nejtěžší otázka, kterou jsem za posledních několik let dostal. Pořád nevím, na jaké jsem straně, jestli mám jít do přístavu pomáhat, nebo na Staroměstské náměstí protestovat. Nemám jasný názor, netuším, jestli je to či ono správně, nemám řešení. Otázka je, jestli to pro všechny může dopadnout dobře. Nebo jestli to pro nás všechny může dopadnou jen míň špatně.
Žiju ve Španělsku, navštěvují mě čeští kamarádi, slyším jejich názory, byť v Česku je krize jen hypoteticky vytvořený mediální mýtus, ale zároveň mám nigerijské kamarády, jeden z nich přišel do Španělská před dvaceti lety poté, co přešel za jedenáct měsíců pěšky celou Saharu, zlomil si stehenní kost…
Když sledujeme záběry utečenců na loďkách, nebo těch, co přeskakují v Ceutě a Malille ploty, vysvětluje, že tihle chlapi jsou tam třeba tři měsíce, nemají přístup k základní hygieně, mají omezený přístup k potravinám, jsou v klecích… A to vás dehumanizuje. Pak se nemůžeme divit, že se chovají, jak se chovají. No, a nakonec je zatkne policie odešle je zpátky do Maroka a Marokánci je třeba naloží do náklaďáků, odvezou je tisíc kilometrů do pouště a tam je nechají svému osudu.
Z jedné strany vidím obrovskou humanitární tragédii, s tvářemi v novinách si dokážu spojit tvář své sestřenice, nebo svého kamaráda, zaměstnance, kolegy, na stranu druhou vím, jak vypadá situace například v některých francouzských městech, která jsou dlouhodobě zaplavena obyvateli bývalých francouzských kolonií, vím, jak to mění kulturu, ubírá místům jejich původní identitu.
A stejně tak se můžeme bavit o tom, do jaké míry si za to, jako západ můžeme sami, proč jsme do Libye vyváželi svobodu a demokracii a odstranili jsme Kaddáfího, který desítky let tu migrační vlnu držel, pohraniční stráž migrantům v cestě bránila, dřív Afričané museli někoho podplatit, aby sehnali víza a do Evropy se až na malé výjimky mohli dostat jen letecky. Teď je možné kontinent přejít, nalodit se do bárek a plout. O tom, že Evropa v tomto směru svou roli nezvládla, se v jednom ze svých projevů zmínil i odcházející Barrack Obama.
Článek najdete v rozšířené verzi v magazínu Page, březen 2019
Napsat komentář