Ladně znějící příjmení Lapena získala díky manželovi, který pochází ze Zaragozy. Ve španělštině to prý znamená něco jako „zpívá a směje se na vrcholku hory“. Kdo ví? Každopádně je jisté, že díky Shari Lapeně se statisíce čtenářů radují na pomyslném vrcholu napětí z mistrovsky napsaných detektivek. A skvělá zpráva je, že královna thrillerů ze sousedství v červnu zavítá do Prahy…
Jaké máte sousedy? A vycházíte s nimi dobře?
Ano. Je to vlastně celé legrační. Píšu temné thrillery, ve kterých vystupují opravdu hodně zlé postavy, a přitom v běžném životě jsem obklopena téměř výhradně milými lidmi. Vycházím skvěle se všemi sousedy, vlastně se všemi lidmi. Jsem totiž přesvědčená, že většina lidí je dobrá, ale pak existuje i pár lidí, kteří těm ostatním způsobují obrovskou dávku problémů. Podívejte se do novin a uvidíte, co mám na mysli.
Jak to děláte, že dokážete tak dobře eskalovat napětí na stránkách svých knih? Když člověk čte některé pasáže, strachy až tají dech…
Nemám při psaní plán, takže sama nevím, co se bude dít. Vlastně se dá říct, že jsem sama často vzrušená a bojím se, co se stane dál. A to se nejspíš do příběhů otiskne. Samozřejmě existuje spousta spisovatelských technik, jak vystavět v krimi příběhu napětí. Od těch jednoduchých, jako jsou krátké kapitoly zakončené momentem překvapení, až po ty složitější, kdy čtenářům prozradíte zásadní informaci teprve ve chvíli, kdy už je pro ně zvědavost a očekávání téměř k nesnesení. Mám také zásadu, že s mými postavami to jde v knize od deseti k pěti, dělají horší a horší věci. Procházejí totiž peklem, kde to vře tajemstvím. Odhalení pak čtenářům dopřávám vždy jen po malých dávkách, kterých si sotva všimnou.
V čem je vaše nová kniha Nepříliš šťastná rodina jiná než ty předchozí?
Myslím, že stejná s ostatními bude v tom, že ji zhltnete na jeden zátah. Postavy mají své stíny, vzájemně si nevěří, a tak ani čtenář nebude mít lehké vybrat si, komu věřit. Jiná je tahle kniha v tom, že se věnuje spíš rodinným vztahům než těm partnerským. Setkáte se tu se třemi dospělými sourozenci, jejichž rodiče byli zabiti. A všichni tři čekají, že zdědí miliony dolarů. Jenže najednou na všechny padne podezření, že mají ve smrti rodičů prsty. Nehledě na to, že se podezřívají navzájem. Do příběhu vstoupí ještě stařičká rodinná chůva a zatrpklá teta. Zápletka se tedy víc noří do labyrintu spletitých vztahů v rodině, tím spíš, že v něm svou roli hrají také partneři sourozenců. Manželské páry mě vždycky baví psát.
Jednou jste řekla, že život je napínavý stejně jako detektivka a nikdy nevíte, co přijde zítra. Umíte odhadnout, co přijde nyní?
Upřímně, myslím si, že skutečnost je mnohem podivnější než fikce. Jen se podívejte, co jsme zažili za posledních několik let. Ať to byl Trump, pandemie covidu nebo nyní ruská invaze na Ukrajinu. Koho by tohle před pár lety napadlo? Z budoucnosti mám strach. Obávám se, že se příliš málo ohlížíme do minulosti, nedokážeme se poučit z našich chyb, a proto nevidíme problémy, které máme přímo před očima.
Máte mezi svými literárními postavami nějakou oblíbenou? Kterou? Zašla byste s ní nebo s ním na kávu?
Na kávu bych určitě šla s každou z postav, které jsem napsala! Už proto, že zbožňuju kávu, a také zákusky. Slyšela jsem, že v Praze je několik úžasných kaváren, kde bych s protagonisty svých knih určitě ráda poseděla. Už proto, že charaktery mých románů nikdy nejsou černobílé, to mi připadá zajímavé. Vždycky o nich přemýšlím, jako by to byli skutečně žijící lidé i mimo stránky knihy. Také na sebe prozradím, že na ně vždycky myslím ještě dlouho poté, co je knížka dopsaná. Takže ano, moc ráda bych si s nimi vyrazila, kdyby to šlo. A pokud mám vybrat jednu postavu, tak bych se ráda potkala s Bridget Cruikshankovou z knihy Někdo cizí v domě. Zajímalo by mě, jak žije, protože se jí narodilo dítě a byla vždy taková sympaticky praštěná.
Myslíte na své čtenáře, když píšete knihu?
Nemyslím. Když píšu, jsem zcela pohlcená světem svých postav a jejich pohledem na svět. V tom okamžiku žiju jenom tím. Ale později, když je příběh napsaný a já ho upravuji, tak na čtenáře myslím hodně. Vlastně nepřetržitě. A pořád si přitom kladu otázku: Je to opravdu napsané tak, aby si to čtenář užil?
V minulosti jste působila jako právnička a později jako učitelka. Do jaké míry se zkušenosti z těchto profesí promítají do psaní kriminálních příběhů?
Abych řekla pravdu, moc ne. Nevěnovala jsem se totiž trestnímu právu. Pracovala jsem v korporátu, a to ještě ne příliš dlouho. Samozřejmě že kdybych byla trestní obhájkyně, tak by se mi to dnes při psaní hodilo mnohem víc. Spoustu skvělých thrillerů napsali právě obhájci s mnohaletými zkušenostmi z praxe, napadají mě třeba John Grisham, Scott Turow nebo Steve Cavanagh. A co se týká učení? Hodně mě bavilo učit literaturu, ale nejsem si jistá, jestli mi to pomohlo stát se lepší spisovatelkou. Protože v psaní se zlepšíte jenom tehdy, když hodně píšete. A samozřejmě, když hodně čtete.
Je nějaká kniha, která vás v poslední době strhla?
Z těch, co jsem četla v poslední době, to byla Ta noc (That Night) od Gillian McAllisterové. Tři dospělí sourozenci společně ukrývají mrtvolu, z toho se odvíjí zápletka… A je to opravdu napínavé.
Co vás na životě spisovatelky baví nejvíce?
Cestování! Možnost poznávat svět a potkávat se jak s mými čtenáři, tak s ostatními spisovateli. Tuhle část své profese vnímám jako dovolenou, jako vybočení z běžné spisovatelské rutiny. Na cestách totiž nikdy nepíšu ani nerediguju, tam jsem hlavně proto, abych zviditelnila své knihy. Zbožňuju psaní – především pak počáteční fáze psaní, kdy vytvářím a ukotvuji příběh. Ale nenechte se mýlit, psaní je i velká dřina.
V loňském rozhovoru s mým kolegou Radkem Blažkem jste zmínila, že až dopíšete knihu Nepříliš šťastná rodina, tak si dáte aspoň rok volna a načerpáte síly. Platí ten plán?
Ano, platí. Po šesti letech, během kterých jsem napsala šest knih, se opravdu cítím unavená. A musím přiznat, že období pandemie bylo hodně náročné, a připadá mi, že i teď dá spousta věcí člověku zabrat víc než dřív. Právě se stěhujeme na venkov, tak si dopřávám čtyři měsíce volna. Pak začnu zase psát, tedy hned jakmile zreviduju svou sedmou knihu. Ta nevyjde letos, ale až příští léto. A musím říct, že už teď vnímám, že mi odpočinek opravdu prospívá.
O jaké sny jste ochotná se s námi podělit?
Moc bych si přála, aby se některá z mých knih dočkala úspěšného zfilmování jako seriál. To by bylo něco! Několikrát se už o tom začalo jednat, ale zatím to vždy usnulo v plenkách. Tak prosím, držte palce!
Vaše návštěva Česka se několikrát posouvala a odkládala kvůli pandemii covidu. Konečně to ale klaplo a zanedlouho přijedete. Kdy se na vás můžeme těšit?
Už velmi brzy! V Česku budu od 9. do 12. června, byla jsem pozvaná na knižní veletrh Svět knihy. Moc se těším, protože jsem v Praze ještě nikdy nebyla a předchozí plány několikrát ztroskotaly kvůli covidu. Mám hodně pestrý program nejen na veletrhu, ale také dvě autogramiády a setkání se čtenáři. První v pátek 10. června od 16 hodin v Luxoru v Praze a v neděli 12. června v prodejně Luxor v Brně. Takže, všichni moji čtenáři, přijďte. Opravdu se moc těším, že se potkáme a že vám podepíšu knihy.
Co byste vzkázala svým českým čtenářům?
Jsem opravdu nadšená, že se spolu už brzy setkáme. Čtenáři z Česka patří k mým nejvěrnějším, a tak se mi nesmíte divit, že už se jich nemůžu dočkat.
SHARI LAPENA (nar. 1960), kanadská autorka žijící v Torontu, pracovala jako právnička a učitelka angličtiny a nyní je spisovatelkou na plný úvazek. Debutovala v roce 2016 titulem Manželé odvedle, který se stal nejprodávanějším románem roku 2017 ve Velké Británii. Psychothriller vydaný ve 35 zemích zaujal dramatickou zápletkou, výtečným stupňováním napětí a především nečekanými zvraty, a to až do poslední stránky. Z prostředí z klidných amerických předměstí, kde ale vše není tak, jak se na první pohled zdá, čerpala i ve svých dalších thrillerech: Někdo cizí v domě, Nevítaný host nebo Jeden z nás. V češtině právě vychází novinka Nepříliš šťastná rodina.
Autorkou článku je Pavla Köpplová.
Tento článek vyšel v magazínu Luxor v červnu 2022.
