Podle knižní předlohy spisovatele, nakladatele a cestovatele Martina Vopěnky natočil režisér Dan Svátek celovečerní film pro děti, mládež i dospělé. S autorem předlohy jsme si povídali o jeho knize Spící město i filmovém zpracování.
Spící město původně vyšlo v roce 2011. Po dekádě jste se při přípravě scénáře musel znovu do příběhu ponořit. Jaké bylo přetvářet vlastní knihu na film? Měl jste všechny ty myšlenky a obrazy stále v hlavě? Nebo jste musel příběh znovuobjevovat?
Velký kus práce udělal režisér Dan Svátek, který napsal první verzi scénáře a předepsal tak filmové obrazy. Já se pak soustředil na samotné dialogy – na to, aby postavy byly tím, co říkají, charakterizované a nezaměnitelné. Aby dialogy měly barvu. Spící město jsem ale vlastně nikdy neopustil. Jednak stále jezdím na besedy s dětmi a jednak předlohou pro čtyři sourozence – hlavní hrdiny knihy – byly moje čtyři děti. Podle nich jsem psal ty charaktery. Představoval jsem si je ve všech situacích. Takže Spící město je pro mne zároveň návrat do jejich dětství. Protože mezitím jsou už dospělí. Co mne ale příjemně překvapilo, že příběh je dnes ještě aktuálnější, než byl po napsání.
Jaký je svět, kde rodiče spí?
Abych to definoval přesně: Spí všichni, kdo kdy zplodili potomka. Tedy i prarodiče, občas nějaký katolický kněz… Občas také některý muž, který by měl spát, nespí. Společnost je zcela paralyzovaná – dobrých 70 % dospělých spí, vzhůru jsou naopak různí asociálové, ale také mladí lidé atd. Postupně kolabuje infrastruktura. Lidé ukazují své skutečné povahy: Někdo pomáhá, někdo se ze situace snaží vytěžit. Pro děti není snadné se v tom zorientovat. Musí si hledat vlastní „cestu k přežití“.
Rodiče spí, děti procitají. Tím začíná jejich nebezpečné dobrodružství. Mají v sobě děti hrdinské síly, které jsou dospělým nepřístupné? Nebo se tahle vnitřní síla objevuje právě tam, kde končí hranice civilizace a řádu?
Nevytvářím žádné superhrdiny. Ani dětem nedávám do rukou žádné kouzelné hůlky. Mají v sobě ale převážně dobro a smysl pro spravedlnost. Do Spícího města jsem vložil svou víru v děti. Víru, že nakonec dokážou víc, než si my dospělí myslíme. To ale neznamená, že nejsou i slabé, že neselhávají. Je to pro ně dlouhá cesta, během které se naučí spoléhat jen samy na sebe a podporovat se navzájem. Mám ověřené, že kniha muže hodně dát jak dětským čtenářům, tak rodičům. Na řade škol je také zařazená mezi doporučenou četbou.
Rozhovor vznikl pro Magazín Luxor, září 2021
Foto: Karel Cudlín a archiv knihkupectví Luxor
