Martin Moravec je nejen úspěšný novinář a moderátor, ale v posledních letech proslul také knižními rozhovory se zajímavými lidmi. Právě mu vychází v pořadí již šestá kniha, tentokrát s bývalým šéfem oddělení vražd Josefem Marešem, takže o napětí nebude nouze.
Máte za sebou již několik knižních bestsellerů. Kdy jste se rozhodl psát knihy?
Úplně stejnou otázku si kladu, když mi v pět ráno zazvoní budík, abych napsal další kapitolu. A možná si ji klade i můj někdejší učitel fyziky, který se mnou obětavě objížděl olympiády a piplal ze mě budoucího vědce. Ale já vždycky rád četl, a když jsem si ještě nemohl dovolit tolik nových knížek, chodil jsem k nim do obchodů aspoň čichat. A říkal jsem si: Páni, kdyby tady jednou bylo i moje jméno…
Vaše knihy jsou psány většinou formou rozhovoru. Je vám tento styl blízký?
Je. Zpětně se omlouvám rodičům, kterým moje „A proč? A proč? A proč?“ muselo každou noc před usnutím zvonit v uších. Vždycky jsem potřeboval všechno vědět. Dodnes mě baví si s každým povídat. Kdykoliv, s kýmkoliv, o čemkoliv.
Vedl jste knižní rozhovor s neurochirurgem Vladimírem Benešem, pilotem Davidem Heclem a nyní s kriminalistou Josefem Marešem. Proč právě oni?
Čistý instinkt, nikoho z nich jsem předtím neznal. Ale všechny tři jsem slyšel vyprávět a viděl jsem, jak jim při povídání o jejich práci svítí oči. A protože mě zrovna jejich obory extrémně zajímaly, hned mi v hlavě začalo naskakovat, na co všechno bych se jich zeptal. Tak jsem sebral odvahu a jednoho po druhém je oslovil.
Jak probíhá oslovení takových osobností? Je těžké je „ulovit“?
Rád bych řekl, že jsem se o ně rval, ale bylo to mnohem prostší. Profesoru Benešovi jsem jako prvnímu napsal dlouhatánský mail, v němž jsem vysvětlil, jakou knížku bych chtěl udělat, jak bychom se scházeli… Odeslal jsem ho a doufal, že mi někdy odpoví. Odpověděl mi za minutu. Jedním jediným slovem. „Dobře.“ S Davidem Heclem to bylo podobné a trochu delší byla domluva jen s Josefem Marešem.
Proč?
Řekl bych to tak: jako vyšetřovatel vražd logicky nedůvěřuje úplně každému a člověka si nejdřív potřebuje prověřit.
Vaše knihy jsou bestsellery, nejspíš právě proto, jak se dokážete ptát…
Děkuju vám!
V otázkách často zůstáváte laikem, a to mi dává jako čtenáři pocit, že se dozvím o člověku, jeho profesi a životním příběhu vše od základu. Je to záměr?
Když jsem o rozhovorech přednášel studentům, často jsem jim opakoval: Ptejte se, jako byste s dotyčným seděli u piva. Normálně si povídejte. Když si o nějaké otázce myslíte, že je hloupá, nevadí, klidně ji položte.
Dáte mi příklad?
Pilota Davida Hecla jsem se třeba zeptal, k čemu jsou v letadle stěrače. A byla z toho jedna z nejzajímavějších odpovědí v knize. Nebo nově u vyšetřovatele Mareše mě zajímalo, jak mu při výsleších šlo psaní na stroji. A byla z toho výborná historka. Čímž bych vás rád nenápadně nalákal k nové knize.
Těším se na ni. Klidně lákejte dál.
Tak schválně. Zkuste zapřemýšlet nad následující situací. Chcete někoho zastřelit, on leží v posteli a při pitvě se ukáže, že nezemřel po vaší střele, ale už předtím ve spánku. Jste vrah? Nebo jste nevinná?
Zapřemýšlím! Osobnosti posledních tří knih, které jste vyzpovídal, spojuje to, že v jejich profesi se chyby neodpouštějí. Je to tak?
To každopádně. Když uděláme v práci chybu my dva, pár lidí si poklepe na čelo, šéfové se rozčílí a to bude asi tak všechno. Ale chybovat, když se někomu pohybujete v mozku, když za sebou máte šest set cestujících v deseti kilometrech nad zemí nebo když vám po ulicích běhá sériový vrah… Před pány opravdu smekám.
Kdybyste si mohl vybrat být na den pilotem, doktorem nebo kriminalistou, čemu byste dal přednost? A proč?
I poté, co jsem vám před chvílí popsal? Hrozně těžká otázka. Maminka by měla jasno, ta samozřejmě v rodině chtěla doktora. Zpětně se jí omlouvám a mezi mozky, letadly a vraždami bych asi volil letadla. U těch dvou zbývajících povolání je na můj vkus moc krve.
Na jakou osobnost se můžeme těšit ve vašem dalším knižním rozhovoru?
S jednou jsem si plácl. Skvělý člověk. Ale ještě jsme ani nezačali, tak si jméno z pověrčivosti nechám pro sebe.
Někde jste řekl, že vaším spisovatelským snem je napsat román. Víte už, o čem bude?
Vy mi na závěr dáváte! V hlavě ho mám. Ale zase ta pověrčivost… Snad bych jen řekl, že by měl být zábavný. Nic vážného. Protože legrace je málo.
Martin Moravec
Narodil se v roce 1981 v Rychnově nad Kněžnou a v roce 1999 se stal sportovním reportérem deníku MF DNES. O tři roky později začal psát pro čtvrteční Magazín DNES, v němž pracuje dodnes. Právě vydává svou šestou knihu. První byl soubor fejetonů Enter, mami!, následovaly sportovní biografie Jsem a Jiná a pak už knižní rozhovory: s neurochirurgem Vladimírem Benešem, pilotem Davidem Heclem a nově s vyšetřovatelem vražd Josefem Marešem.
Autorkou rozhovoru je Jana Brázdilová, foto Jan Zátorský.
Tento článek vyšel v magazínu Luxor v říjnu 2022.
