Pod pseudonymem Marie Lamballe píše část svých děl německá autorka Anne Jacobsová, která se proslavila svými romány a rodinnými ságami pro ženy. Narodila se v Hannoveru a její láska k Francii, především k malebné Bretani, se projevila v jejích třech bretaňských románech – Hortenziová zahrada, Hluboká modř moře a Maják na útesech. Autorka žije nedaleko Frankfurtu nad Mohanem a nejraději tvoří ve své oblíbené kavárně.
Jak se jí žilo ve složité době pandemie, se jí vyptal její zahraniční vydavatel. Tímto tedy děkujeme za zprostředkování rozhovoru.
Změnil se váš život či práce v nouzové době uplynulých týdnů?
Vlastně ani ne. Jako spisovatelka pracuji z domova neustále, takže pro mě zůstalo všechno při starém.
Kdo vám dělal doma společnost?
Moje dcera a její životní partner. A naši dva psi.
Co vás uplynulé týdny naučily?
Že ty podmínky, které považujeme za „normální“, se mohou snadno rozbít jako by byly ze skla. Naše návyky, naše požadavky a celý životní styl jsou úzce spojené s dobou, v níž žijeme. Od konce druhé světové války se máme dobře, máme tučné roky, postihlo nás jen pár relativně neškodných krizí. Moji rodiče zažili různé časy: dvě světové války, muže, kteří za války zemřeli nebo se vrátili jako mrzáci, znásilněné ženy, zničená města, oběti bombardování, nezaměstnanost, hlad, zimu Proti tomu je celá tahle pandemie směšná. Máme dostatek jídla, teplo a střechu nad hlavou, funkční stát, internet atp.
A k čemu jste potřebovala největší díl disciplíny?
Abych si nezapomněla vzít na nákup roušku. Naučit se dýchat přes roušku. Hodně si mýt ruce. A hlavně se snažit posoudit denní zpravodajství se zdravým rozumem, uvědomit si, že všechna opatření naší vlády jsou v konečném důsledku experimentem. Nevěřit tak úplně statistikám, udržet si sebejistotu.
Proč anebo pro koho jste byla ochotná porušit pravidla?
Kvůli kávě s přítelem.
Co vám pomáhalo, když jste se cítila mizerně? Máte nějakou radu?
Za celou tu dobu se mi to nestalo. Měla jsem na každý den spoustu plánů, které jsem ani nestíhala plnit. Možná je to proto, že jsem si dokázala vymyslet spoustu šílených nápadů. Vyrobila jsem třeba obličejovou masku se zipem – ideální pro návštěvu restaurace, kouření, pro lidi, kteří se prostě chtějí nadechnout, návštěvu zubaře a taky kvůli líbání ? Byla to legrace, myslím.
Našla byste na této situaci něco pozitivního?
Možná dojde k přehodnocení tématu globalizace. Například mnoho společností má nyní problémy, protože nedostávají hotové díly pro svou výrobu. Je náš trh příliš globální? Kolik energie je spotřebováno přepravou zboží po celém světě? Přeplněním celosvětového cestovního ruchu? Proč je naše zemědělství v hluboké krizi? Proč se velké společnosti zvětšují a zvětšují, a střední třída i malé obchody musejí ustoupit?
Je něco, co jste v době koronaviru dělala, ale předtím by vás to vůbec nenapadlo?
Vaření a pečení podle receptů na internetu, kterých se teď dají najít stovky a tisíce. ?
Jaké máte plány po skončení pandemie, nač se nejvíc těšíte?
Až budu zase sedět ve své oblíbené kavárně a spřádat tam nové příběhy.
Co bylo pravým čtením pro tyto a následující týdny?
Těžko říct, každý čtenář je jiný. Rozhodně skvělá je kniha „Mor“ od Alberta Camuse. Ale určitě byla také dobrá doba vypořádat se s knihami, co vás zajímaly, ale pořád jste je odkládali na později. Nebo knihy, které čtenáře zavedou do cizího světa, kde se můžete ztratit a znovu najít, sny. Knihy, které vám připomínají život, příběhy, díky nimž jste šťastní a sebevědomí.
A jakou dětskou literaturu byste doporučila?
To je také těžké. Moje děti jsou sice už nyní velké, ale dřív jsem jim hodně četla Astrid Lindgrenovou. To, co se mé dceři ale líbilo vždycky nejvíc, však byly příběhy, které jsem pro ni sama vymyslela. Kapitola každý den, kterou jsem četla před spaním večer. „Lena, malá mořská víla“, „Papoušek bezbarvý“ nebo „Clio a Jack“. Dobrým trikem bylo také změnit příběhy, které už trochu znali. Bez dechu mě poslouchali a pokaždé, když jsem něco změnila, křičeli: „Počkéééj, tohle je ale špatně!“ Je také hezké vyprávět si příběhy z vlastního života, vzpomínky z dětství nebo něco, co zažili prarodiče.
Proč stojí vaše nejnovější knížka za přečtení?
Moje knihy přece vždycky stojí za přečtení! ?
A jakou knihu právě teď čtete vy?
Jens Sparschuh: „Life costs a lot of time“
