Chyba, Mapa Anny, Únava materiálu, Svatá Barbora. Marek Šindelka je na české literární scéně etablovaným autorem. Získal dvě Litery za prózu a je hojně vydáván i v zahraničí. Dobře se ale cítí i v jiných žánrech, poezii, komiksu nebo scénáristice. O jeho knihách toho lze napsat mnoho a říci ještě víc. Lepší obrázek si možná uděláte z rozhovoru s ním…
Román Chyba, který letos vyšel v Odeonu, je druhým, do značné míry přepracovaným vydáním vaší prozaické prvotiny. Proč jste se k Chybě znovu vrátil?
Ten příběh ve mně prostě nějak žije. Je to moje první próza. Psal jsem tu knihu, když mi bylo dvacet, o literatuře jsem toho moc nevěděl, připadal jsem si trochu jako posedlý. Celé to začalo malou novinovou zprávou o českých botanicích, které zadrželi někde na Zélandu, protože se pokoušeli převézt přes hranice několik sazenic vzácných orchidejí a vznikl z toho takový menší mezinárodní problém, hrozilo jim vězení, obrovské pokuty, protože ty květiny byly přísně chráněné. Nějak mě ta událost fascinovala, začal jsem pátrat po podobných případech a zjistil jsem, že pašování rostlin je celá jedna mohutná oblast černého trhu. O tom vlastně ta kniha z velké časti je. Ale původně to byla jen poznámka v notesu, malinká báseň, haiku. Ne moc dobré haiku… Pak jsem k tomu dopsal několik dalších, vznikl z toho cyklus básní, ten jsem přepsal na povídku, k té připsal další, pak se to nějak zvrhlo v román, který vyšel v roce 2008. Ale tím to celé nekončí. Jako bych uvedl do chodu něco nekontrolovaného, něco nezdravého – ten příběh rostl dál, skutečně jak nějaká rostlina, jako literární plevel, kterého se člověk tak snadno nezbaví. S kamarády Vojtou Maškem, Matějem Lipavským a Pure Beauty jsme příběh předělali na komiks, přibyly tam nové postavy, nové dějové linky, nové významy. No a pak mě oslovil nakladatel, jestli nevydat znovu ten starý román. Nakonec jsem souhlasil, ale s tím, že původní text malinko na pár místech upravím. Tak jsem škrtl jednu věc, pak další… A zhruba po roce jsem zjistil, že jsem tu knihu napsal komplet znova.
Jak moc to bylo nezvyklé a jak moc náročné?
Dost jsem na tom vykrvácel. Mám pocit, že bych snáze napsal nový román než tenhle remake vlastní knihy. Slíbil jsem si, že se toho textu už nikdy nedotknu. Asi bych měl začít chodit do nějakého kroužku anonymních neurotických literátů… Ale nevím, už teď mě napadají nové možnosti, jak ten příběh postavit. Asi s ním nikdy nebudu úplně spokojený. Mám každopádně radost, že řada čtenářů reagovala na novou Chybu nadšeně. Tak snad to funguje.
Chyba v nizozemštině nedávno vyšla pod názvem Klimaatverdriet (Klimatický žal), což je neologismus označující „novou“ duševní nemoc – depresi nebo hluboký smutek z klimatických změn. Je podle vás ten název přiléhavý?
Já jsem ho pro tuhle verzi sám vymyslel. Chvíli jsme dokonce uvažovali, že se tak kniha bude jmenovat v druhém vydání i v Čechách, ale asi by to bylo matoucí. Ono to celé je o tomhle druhu smutku. Hlavní hrdina knihy, Kryštof, je vášnivý botanik a zároveň překupník ohrožených rostlin, často posledních žijících zástupců druhu. Obchoduje se zánikem. Čím blíž k vymření ty rostliny mají, tím jsou v očích sběratelů cennější. Kryštof tak vlastně paradoxně spolupracuje na likvidaci toho, co ve svém životě miluje a co potřebuje ze všeho nejvíc. Přišlo mi to vždy jako dobrá metafora našeho vztahu k přírodě obecně. Ta kniha je z velké části o parazitech, o jejich rafinovaném způsobu života. A z pohledu ekosystému jsou nejhorší parazité, kteří se kdy na téhle planetě vyskytli, samozřejmě lidé.
Začlenil jste téma smutku z environmentálních změn do knihy úmyslně, nebo je to spíše silné čtení nizozemského nakladatele? Kde se toto téma v knize projevuje nejzřetelněji?
To téma v knize bylo od začátku, tedy už od první verze z roku 2008. Nikdy to ale nebyl žádný environmentalistický pamflet. Spíš takový poetický horor o marných pokusech znovu se s přírodou spojit, vrátit se domů – které nedopadají zrovna nejlépe. Ta kniha je vlastně takové mikro sci-fi, posunuté jen o pár let do budoucnosti, kdy už je zřejmé, že ekosystém je nevratně vychýlený z rovnováhy, Praha je opakovaně vyplavována sezónními povodněmi, život se pomalu ale jistě přesouvá k noci, protože teploty přes den začínají být nesnesitelné, v lesích žije nový hmyz, známý dříve z tropů, včely masivně odumírají a nahrazují je lidé, levná pracovní síla z východu, která stromy opyluje manuálně prachovkami s pylem. To všechno ale nejsou výmysly – to vše se už skutečně děje, jen zatím ne u nás. V Číně už místo včel skutečně v některých regionech pracují lidé.
Nakladatelství Host představilo novou edici Klimax…Myslíte si, že by klimatický či environmentální žal mohl být novým tématem v literatuře?
Já myslím, že už jím je. Ale je to vlastně jedno, protože dokud se nestane tématem číslo jedna v politice, je to stejně marné.
Pociťujete jej vy sám?
Ano, já naprosto nesnáším horko. Jsem zimní dítě, narodil jsem se v období holomrazů, asi to mám nějak v kostech. V těch příšerných vlnách veder posledních let mi tedy moc veselo nebylo.
Myslíte si, že literatura dokáže měnit přesvědčení lidí? Třeba tím, že si některá témata, emoce prožijeme skrze příběh? Byl tohle váš cíl v Únavě materiálu, která tematizuje uprchlickou krizi a reaguje na naši nechuť konfrontovat se s něčím jinakým, cizím?
Myslím, že literatura je úžasná v tom, že vás dokáže vtáhnout přímo dovnitř postav, i kdyby to měl být člověk s opačným pohlavím, s jinou sexuální orientací, z jiné kultury, naprosto kdokoliv – a můžete s ním, vlastně v něm něco prožít. Soucítit v doslovném významu – cítit s někým. Vnímat svět s ním, jeho způsobem. V Únavě materiálu jsem tenhle princip chtěl dotáhnout až na hranu snesitelnosti. Představoval jsem si knihu, kde by čtenář s hrdinou dýchal, kde by mu s ním tlouklo srdce. Kde by slyšel každé křupnutí sněhu pod jeho nohama. Celá ta kniha je jeden velký orientační běh – od začátku do konce je to pohyb v neznámé krajině, neustálé skenování okolí, pátrání po záchytných bodech. Taky je to dost klaustrofobní čtení, části se odehrávají ve stísněných uzavřených prostorech. Pro některé čtenáře to bylo příliš, což naprosto respektuji. Ale abych odpověděl na vaši otázku: myslím, že literatura přesvědčení lidí změnit nedokáže. A popravdě mě nenapadá nic kromě fake news, co to dnes umí. Ale literatura vás dovede občas znejistit, zkomplikovat váš pohled na svět – a to rozhodně není málo.
Spojení člověka a tajuplné květiny je v Chybě až mytologické – jedna z postav si ji vloží do těla. V mýtech najdeme často úplné nebo částečné proměny člověka v květinu nebo motiv, kdy je život jedince a život rostliny úzce propojen. I v Chybě jsou vztahy několika postav k rostlinám více než zvláštní. Dokresluje to příběh, nebo jste tím chtěl něco konkrétního vyjádřit?
Je to ústřední motiv celé knihy a z něj to vlastně celé vzniklo. Myšlenka člověka, který převáží poslední rostlinu svého druhu ve svém vlastním těle. Je to zároveň rituál, onen násilný pokus znovu se spojit s přírodou, který nutně musí selhat. Už jsme se příliš vzdálili od rovnováhy, už nemluvíme stejnou řečí. Zároveň má ta ústřední rostlina mnoho významů – jedna z postav je přesvědčena do samého konce, že nikdy neexistovala, že je to jen jakýsi temný princip. Všichni protagonisté knihy trpí nějakým druhem prázdnoty, zoufale hledají něco nebo někoho, kdo by to prázdno zaplnil – možná je ta rostlina jen metaforou jejich touhy…
I obálka totiž svým zpracováním odkazuje k nevědomí či sdíleným představám. Je to vlastně moc trefné zobrazení něčeho mezi orchidejí a Rorschachem. Byl to úmysl?
Samozřejmě. Za grafickým řešením stojí jako u mých předešlých knih skvělá Nikola Janíčková. Je nesmírně citlivá a vždy se dovede na text perfektně napojit, podtrhnout atmosféru knihy. Navíc je její design mezinárodně srozumitelný, přebírají jej často i zahraniční nakladatelé, u nichž mé knihy vycházejí.
Vaše knihy byly přeloženy do dvanácti jazyků a vy sám hodně cestujete po Evropě po čteních a besedách. Jaké ohlasy mají vaše knihy v zahraničí?
Je úžasné sledovat, jak si ty texty po světě žijí. Projel jsem díky různým překladům půl světa a jsem vděčný, že jsem poznal tolik úžasných lidí, kteří se kolem knih všude možně točí. Jsou země s mnohem otevřenějším, živějším prostředím – literární akce jsou daleko větší, nabitější, spíš jako hudební festivaly, několik pódií, různé odstíny a žánry… To je typické v Belgii a Nizozemí, kam jezdím strašně rád. Mám tam úžasného překladatele Edgara de Bruin a vynikající nakladatelství Das Mag v Amsterdamu, média si mě tam prý už občas pletou s místním autorem, což je hezké.
Máte pocit, že jsou vaše knihy v zahraničí vnímány jinak než v Česku? Ať už odbornou veřejností, nebo čtenáři…
Děje se to pravidlně. Občas díky tomu objevím nějakou rovinu textu, o které jsem vůbec nevěděl. V recenzích se dost často vyzdvihuje to, co někde jinde naopak kritika vytýká. Ty rozdíly jsou někdy dost zásadní od samého začátku, třeba kniha Mapa Anny vyšla v Čechách jako sbírka povídek o samotě a odcizení, ale v některých zemích ji vydali jako román o lásce… A obojí je asi správně. Dost mě to baví.
Stal jste se jedním z šestnácti autorů a autorek, kteří uspěli v žádosti o stipendium vypsané Českým literárním centrem v souvislosti s pandemií covid19. S jakým projektem jste v kategorii umělecké prózy uspěl?
S jedním svým dlouhodobý projektem. Začal jsem na něm pracovat už před dvěma lety ve Skotsku a pořád s tím bojuji.
No a protože mi to nedá…chytáte či píšete teď něco nového?
Takový román o lásce, který beztak v zahraničí vydají jako sbírku povídek o samotě a odcizení.
Markovi moc děkuji za rozhovor!
Ivana Oberhofnerová
